„Národy budou žít v jeho světle a králové mu odevzdají svou slávu“. bratr patriarcha
Je to křesťanství, světlo evangelia, víra v Ježíše Krista, které přináší „zjemnění mravů“. Masaryk říká, že křesťanství mělo velkou kulturní sílu (s. 71). Věrozvěstové Cyril a Metoděj položili základy křesťanské víry u nás současně s národní kulturou. A první křesťanští mučedníci kněžna Ludmila a kníže Václav český národ zařadili mezi země tehdejší kulturní křesťanské Evropy. Světlo evangelia se začíná postupně rozsvěcet v naší vlasti, ale stále je ohrožováno tmou, s níž musí neustále zápasit.
Vyskytuje se názor, že zlatou dobou naší vlasti byla doba Karlova a následné husitství znamenalo úpadek a izolaci. Doba císaře a českého krále Karla IV. byla pro nás jistě velmi významná, ale též husitství a česká reformace spojená se jmény mistra Jana Husa a Jana Ámose Komenského byla důležitá. Tehdejší krize církve a společnosti vyžadovala celoevpropskou reformu. Světová reformace potvrdila to, o co husité o sto let dříve usilovali. Martin Luther se k Husovi přímo přihlásil. Období před Bílou horou spojené s humanismem a renesancí bylo dobou kulturního rozkvětu a dobou náboženské tolerance. Představitelé národního obrození navazovali na českou reformaci, která byla násilně potlačena po Bílé hoře (s. 127). Masaryk vycházel z Palackého, který husitství na základě pramenů zkoumal a obhajoval. Oba upozorňovali na jeho význam náboženský a mravní. Tato reformační koncepce českých dějin existuje vedle katolické, ale za jejich rozporuplností je tím, který sjednocuje, Ježíš (srov. Skalický, K.: Za naději a smysl. Praha 1996, s. 176). Ježíš je nadějí národů (Mt 12,21) a národy budou žít v jeho světle (Zj 21,24).
S naším národním obrozením jsou spojeny některé zvláštnosti až paradoxy. Nositelé obrození českého národa byli kněží – osvícenští kněží Gelasius Dobner, Ján Kollár, Antonín Marek z nedaleké Libuně a další (Česká otázka, s. 18-19). To by si měli uvědomovat ti, kteří se domnívají, že církev a křesťanství nemá mít v současné české společnosti příliš mnoho prostoru.
Dalším paradoxem je, že obrozenci čerpali z německých autorů a psali německy jako Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafařík, František Palacký a jiní (Česká otázka, s. 45). To znamená, že národy jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se.
Třetí zvláštností je, že nositelé národního uvědomění byli Slováci. Evangelický kazatel Ján Kollár byl Slovák. Čeští pobělohorští exulanti našli zázemí na Slovensku. I když se zdůrazňuje samostatnost a odlišnost obou národů Čechů a Slováků – a společný stát nevydržel – přesto je zde určitá vzájemnost a závazek přátelství.
Myslíme v tomto čase na dějiny svého národy, své země. Připomínáme si v tomto čase vládce a krále spojené s naším státem z dávné minulosti, jako Karla IV. a husitského krále Jiřího z Poděbrad, i z novější historie prezidenta Tomáše G. Masaryka. Mohli bychom uvést i mnohá jména vládců, jejichž jména nejsou spojena s pocitem hrdosti. Ale všichni jsou odpovědni vyšší moci a ve svůj čas musí odevzdat chvilkovou slávu a dočasnou vládu. Protože věčná moc a sláva patří jen Bohu a Beránkovi. V poslední knize Bible Zjevení Janovo slyšíme: „králové mu odevzdají svou slávu.“ Nad dějinami je Beránek Kristus – obětovaný a vzkříšený.
Poslední kniha Bible Zjevení Janovo obsahuje budoucí vizi: „národy budou žít v jeho světle“. Nejedná se o jeden jediný národ, ale o národy, o mnohé národy, o všechny národy. Bůh Hospodin je nad všechny národy vyvýšený (Ž 99,2). Nejde už jen o jeden vyvolený izraelský národ, ani o nějaký jiný národ, který se cítí být výjimečný a nadřazený nad ostatními. Každý národ má před Bohem své místo. Láska k vlastnímu národu není nenávistí vůči jiným národům a rasám. Vize z knihy Zjevení ukazuje, že národy mohou a budou žít ve vzájemnosti ve světle Kristově. Tato naděje ať nás posiluje v našich modlitbách za svou vlast, za svůj národ i za všechny národy v den našeho státního svátku 28. října.
Tomáš Butta
Tomáš Butta
Helena Bastlová publikováno: 23.07.2009 03:47 zobrazeno: 3373x
Patriarcha
- program |
Diecéze
- Brno |
Facebook