O Svátku těla a krve Páně v české reformaci

Článek do kalendáře Blahoslav 2016

Slavnost „Božího těla“ má svůj původ ve středověku a souvisí s intenzivně projevujícím se a šířícím se kultem svátosti oltářní ve 12. století. Slavnost zavedl pro západní církev papež Urban IV. v roce 1264 a prosazoval ji papež Jan XXII. Z Německa se rozšířil ve 13. století zvyk procesí a nesení hostie v „božítělovém“ průvodu. K úctě Božího těla vznikaly spolky a byly budovány kaple jako v Praze na Karlově náměstí nebo v Kutné Hoře.

Mistr Jan Hus v prostředí středověké zbožnosti slavil svátek Božího těla a kázal v ten den na evangelium (J 6) i epištolu (1K 11). Svá kázání prokládal zpěvy českými - „Hospodyn pomyluy ny, Kryste pomyluy ny“, tak i latinskými včetně nejznámější sekvence „Lauda Sion Salvatore“ (Chval, Sione, Spasitele), připisované Tomáši Akvinskému. V kázání na tento den v Betlémské kapli v roce 1411 Hus vysvětluje, že „tento svátek se slavil původně na Zelený čtvrtek, poněvadž však jej tehdy lidé nemohli tak svátečně prožívat, jelikož si připomínali památku utrpení Páně, proto byl ustanoven dnešní svátek, jímž se oslavuje památka těla Páně, které dal (Kristus) svým učedníkům k požívání“. Hus podrobně vykládal biblické texty tohoto svátku. Známá duchovní píseň „Jezu Kriste, štědrý kněže“ vznikla v době kultu Božího těla. Byla lidem zpívána při procesích a záhy pronikla i do prostoru kostelů. Úprava textu této rozšířené středověké písně obsahující eucharistické motivy je spojována s Mistrem Janem Husem.

Pohyb husitské bohoslužebné reformy směřoval od „hledění“ na svátost k faktickému přijímání častějšímu i rozšířenému o kalich pro laiky. I přesto svátek Božího Těla, ve své době patřící k nepopulárnějším slavnostem církevního roku, byl slaven vřele i utrakvisty. Na rozdíl od ostatních svátků temporálu i sanktorálu se až do 16. století mešní repertoár tohoto svátku rozšiřoval a obměňoval. Právě do něho pronikly výrazně prvky husitského teologického myšlení, především důrazem na přijímání podobojí způsobou. Husitská píseň „Náš milý Jesukriste“ k tomuto svátku vychází obsahově z Ježíšových výroků v Janově evangeliu: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný... Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (J 6,53-56). Na Ježíšovy výroky navazuje v písni prosba: „Račiž v nás dnes přebývati, svým tělem nás krmiti a svú krví napájeti k věčné sytosti“.   

K prvotním pramenům husitské liturgie patří Jistebnický kancionál, který obsahuje také formuláře tohoto svátku. Jednak byly utrakvisty přebírány a překládány latinské texty, jako například sekvence „Lauda Sion Salvatore“, kterou ve staročeském překladu nacházíme v Jistebnickém kancionálu „Chvaliž, duše, Spasitele“. Vznikala též původní tvorba přímo v českém jazyce jako alleluja „Ó Ježíši, pastýři dobrý“ a sekvence „Abychom hodně pamatovali“.  V rukopisných pramenech doby utrakvismu se nacházejí písně latinské i české, chorály i polyfonie. Vedle Jistebnického kancionálu (20. léta 15. století) jsou mešní formuláře a zpěvy pro tento svátek například v Misále Martina Mertlíka (Praha, kol. 1480), v Kodexu Speciálníku (Hradec Králové, 1480-1510), v Kodexu Franus (Hradec Králové, dokončen v Praze 1505) a Graduálu Martina Bakaláře (1512). Bohatost repertoáru písní k tomuto svátku dokládá i Kolínský kancionál z roku 1517, kde jsou uvedeny písně „Otče Bože všemohúcí, jenž jsi nám dal“, „Ježíš Kristus milostivý vydal“, „Nebeské večeře sytost“ a další. Ve Žlutickém kancionálu je „Na den Božího těla“ jako miniatura v iniciále zobrazena scéna Kristovy poslední večeře a notový záznam lemují vinné hrozny a listy. Nachází se zde též vyobrazení starozákonního příběhu sbírání many Izraelci.

V 15. a 16. století byl v našem prostředí slaven svátek Božího těla samozřejmě předně katolíky, kteří spojovali působením jezuitů svátek s divadelními scénami a náboženskými hrami, ale „ani praví podobojí se mu nevyhýbali a slavili ho“. Svátek se stával veřejnou náboženskou manifestací a byl spojen s procesím, pří níž se nesla monstrance ozdobená květinami a věnci. Pod širým nebem byly zbudovány čtyři oltáře se symbolikou čtyř světových stran, ke kterým postupně procesí přicházelo. V čele procesí byly nošeny kostelní praporce, před svátostí a kolem ní kráčely družičky a nad svátostí byla nesena „nebesa“. V průvodu kráčely řemeslnické cechy se svými praporci a hudbu zajišťovali trubači, pištci a nescházely někdy ani hlasité bubny. Tato procesí jako součást liturgického a společenského života utrakvistů se konala v Praze, Kutné Hoře a v mnoha dalších městech a místech. 

Vlastní církevní obřad spočíval v rozmanitých modlitbách přednášených knězem a na konci bylo lidu udělováno požehnání. Podle svědectví dobové utrakvistické Agendy se u oltáře četlo evangelium česky a byly pronášeny modlitby za úrodu, za ochranu a odpuštění hříchů. I když v husitství došlo ke střídmosti při konání procesí, přece se ani v tomto období nepřestala konat. Průvod na Boží Tělo patřil v utrakvistické církvi k pěti nedůležitějším průvodům spolu s procesím na Hromnice, na Květnou neděli, křížové cesty a na Vzkříšení. Na rozdíl od římských katolíků utrakvisté nosili v procesí svátost pod obojí způsobou, tedy i kalich.

V české reformaci se setkáváme i s kritikou dobové praxe kultu Božího těla a zvláště procesí a jejich průběhu. Setkáváme se s ní již u Petra Chelčického v jeho spise „O šelmě a obrazu jejím“ a vnější okázalost slavností kritizovali představitelé Jednoty bratrské. Kritika některých husitů, až zamítaný postoj se stupňovaly s pronikajícím vlivem luterství i kalvinismu. Důslednost přijímání chleba i vína z kalicha celou obcí věřících mělo vliv ve světové reformaci na odmítání tohoto svátku, který byl v té době soustředěn v katolické církvi jen na chléb - tělo Kristovo. Bohoslužebný chléb – Kristovo tělo bylo veřejně a manifestačně při slavnosti ukazováno, zatímco víno - krev Kristova takto zviditelněna v Římskokatolické církvi nebyla. V Augsburské konfesi se proto uvádí: „poněvadž se dělení svátosti nesrovnává s Kristovým ustanovením, upustili jsme u nás od procesí, jež u nás bylo dosud obvyklé“. V luterství došlo k postupnému rušení adorace eucharistie v monstranci, a však byla zachována adorace při přijímání večeře Páně. 

Památka eucharistie – poslední večeře Páně je spojena především se Zeleným čtvrtkem ve Svatém týdnu velikonočním. Otázkou je proto, zda nedochází k určitému zdvojení v případě zdůraznění samostatného svátku v době po svatodušních svátcích. Svátosti večeře Páně má být však věnována pozornost a zvláštní soustředěný zájem i jindy než o Velikonocích. Tradiční svátek či slavnost ve čtvrtek po svátku Boží Trojice je k tomu vhodnou příležitostí, ale záleží na jeho obsahu a formě. V Římskokatolické církvi je vedena diskusi o procesí zvláště ve větších městech a hledají se nové formy tohoto svátku.  Původní název soustředěný na chléb – Kristovo tělo (Festum Sanctissimi Corporis Christi) byl v Římskokatolické církvi změněn na „Slavnost Těla a krve Páně“.

Zařazení formuláře tohoto svátku do Bohoslužebné knihy Církve československé husitské je možné chápat v přímé návaznosti na liturgickou zbožnost katolických modernistických kněží. Současně tento svátek má vnitřní spojitost se středověkou utrakvistickou církví. V přítomnosti nás vede  k hlubšímu promýšlení a slavení jedinečného daru svátosti večeře Páně. Základem této slavnosti zůstávají biblické texty, které se vztahují k večeři Páně, a její společné slavení s úctou a vírou.

Tomáš Butta, patriarcha 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 20.10.2015 03:34 zobrazeno: 2373x