K možnostem vyučování církve v naší době

11.09.2016

Článek do ČZ č. 37/2016

Jak vyprávět dětem biblické příběhy

V rozmanitosti témat a zaměření křesťanského vyučování má nezastupitelné místo Bible. Ústředním obsahem výuky dětí jsou biblické události podávané vyučujícími jako příběhy víry. Bohatost příběhů o praotcích, prorocích, králích, mužích i ženách, nacházíme ve Starém zákoně, o Ježíšovi a jeho apoštolech v Novém zákoně. Jestliže dítě již ve svém raném věku je s těmito příběhy seznamováno, ať již v rodině svými věřícími rodiči či prarodiči, nebo v církvi schopnými učiteli, má to vliv na formování jeho osobnosti po stránce mravní i duchovní. Otázkou je, jak tyto příběhy dětem přibližovat, jak je vyprávět a vysvětlovat. Nejde totiž o pouhou historii, jakkoliv jsou biblické události pevně zasazeny do dějin starověku a lidstva. Ale také nejde o pohádku, která sice něco důležitého dětem i dospělým sděluje, ale přece jen je mimo naši skutečnost. Biblické příběhy nejsou ani pouhou historií, od nás již trvale vzdálenou, ale ani vymyšlenou pohádkou, nýbrž jsou živým poselstvím víry pro naši přítomnost.

Bez znalosti základních textů se neobejdeme

Na způsobu církevního vyučování v minulé době bylo z hlediska moderní pedagogiky kritizováno, že je až příliš založeno na memorování pouček bez vnitřního porozumění. Bohem zjevené pravdy musí vyučovaný přijmout, aniž by o nich přemýšlel. Tato dogmatická metoda založená na memorování se uplatňovala ve vyučování ve středověku i v reformaci. Při respektování novodobé pedagogiky a jejích metod, podporujících zájem a aktivitu žáků, je na druhé straně potřebné říci, že křesťanské vyučování se bez memorování v určité míře neobejde. Znalost znění Desatera, modlitby Páně, Vyznání víry a biblických výpovědí náleží k vybavenosti nás křesťanů i dnes.

Jak osobní přístup, tak i společenství jsou důležité

Při vzpomínání na velmi rozvíjející se školní vyučování Církve československé husitské v prvních desetiletích, ale i na početné Nedělní školy a Jednoty mládeže či biblické hodiny pro dospělé v náboženských obcích v minulých dobách, se nás může v současnosti zmocňovat pocit skleslosti a malomyslnosti. Vytvoření skupinky dětí ve sboru a ve škole je přece velmi obtížné a nesnadné. Jestliže forma hromadného vyučování v církvi je již více méně minulostí, pak se nabízejí možnosti individuálního vedení a práce s malou skupinou. Když se podíváme do bohatých dějin křesťanské výchovy a katecheze, pak zjišťujeme, že pro křesťanskou pedagogiku byla právě vlastní osobní individuální výuka i věnování se třeba jen několika žákům. Ve staré církvi probíhalo individuální vyučování katechumenů před křtem vedené katechetou či jáhnem.  Pro křesťanské vzdělávání je důležitý právě osobní rozměr a individuální přístup k tomu, kdo se připravuje ke svátosti křtu či biřmování a dalším svátostem. Každý i jediný člověk má před Bohem velkou hodnotu (L 15,4). Tento osobní rozměr a individuální přístup i živý dialog je možný právě v menší skupině. Současní odborníci v oboru pedagogiky upozorňují, že velmi vhodnou je práce ve skupině, ve které je tři až pět žáků. Člověk je formován v křesťanskou osobnost příkladem věřícího vyučujícího, ale i ve vztazích s druhými. Potřebuje nejen individuální osobní zájem, ale i širší společenství věřících a hledajících společně cestu víry v Ježíše Krista. Význam pro utváření tohoto širšího společenství mají vikariátní, diecézní i celocírkevní setkání se zaměřením na mladou generaci. V nich dochází k propojování menších skupin a setkávání jednotlivců, kteří si tak mohou uvědomovat a prožívat, že nejsou se svojí vírou osamoceni, ale že tvoří širší duchovní společenství křesťanů v Církvi československé husitské. 

Tomáš Butta
bratr patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 05.10.2016 01:49 zobrazeno: 1628x