Zj 7,9-10 Vděčná píseň vykoupených

Kázání na svátek svědků Páně a konference „Církev a média“ – listopad 2014

Sestry a bratři,

dnešní setkání s tématem „Bohoslužba v médiích“ se koná na svátek Všech svědků Páně – tradičně nazývaný „Všech svatých“. Stanovený text z knihy Zjevení, z něhož jsem četl úryvek, nám umožňuje pohled do nebeské skutečnosti. Obrazně řečeno se jedná o „přenos nebeské bohoslužby“. Písmo svaté – poslední kniha Bible – Zjevení Janovo nám zprostředkovává přenos nebeské liturgie. Tato bohoslužba slavená v chrámu nebes není jen v nějakém vyhrazeném vysílacím čase, ale trvá neustále. Svatí slouží před trůnem Božím dnem i nocí (Zj 7,15). Co tuto nebeskou bohoslužbu charakterizuje?

Především je to její rozmanitost a pestrost – co se týká jazyka a kultury. Vždyť toto shromáždění zástupu svědků je ze všech různých národů a kultur. Tím je zřejmé, že slavení Boha není stanoveno jedním způsobem, ale že může být velice rozmanité a nepředstavitelně pestré.

Avšak současně spatřujeme a slyšíme, že i přes tuto rozličnost a různorodost jazykového a kulturního projevu zakouší zástup svědků jednotu, vytváří souzvuk a zpívá jednu píseň. Svědkové víry nebeského shromáždění jsou z množství národů, a přesto nacházejí jeden společný hlas. Slyšíme, že volali a zpívali „velikým hlasem“. Velikost hlasu nespočívá jen v jeho síle, i když to musí být nepředstavitelně mohutný orchestr a soubor, ale pravá velikost je právě v tom souzvuku. Je to síla společného hlasu. V našem světě i v církvi zaznívají různé odlišné i protichůdné hlasy, ale ve společenství oslavených Kristových svědků zaznívá společný souzvuk, harmonie, jeden hlas. V tom je jeho mohutnost a síla.

Základním motivem této nebeské písně svědků je vděčnost. „Díky Bohu“, „Díky Beránkovi“. To je společně zpívaný refrén. Zástup svědků, který nelze spočítat, vyjadřuje svým bohoslužebným zpěvem vděčnost vůči Bohu, vděčnost vůči Kristu. Nebeský zpěv je výrazem vděčnosti a projevem díků. Svědkové jsou velcí i v tom, že dokázali Bohu děkovat v nejrůznějších situacích, kterými ve svém životě procházeli. Dokázali si uchovat v sobě vděčnost i v odmítání, v útrapách, nepochopení, pronásledování ... I přes to všechno si v sobě uchovávali nesmírnou vděčnost vůči Bohu. Ne jejich zvláštní kvality, ale nezasloužená Boží milost jim otevřela cestu do věčného života. Poznali a prožili, že Bůh je tím, kdo člověka provází všemi zkouškami, utrpením, smrtí je provádí k životu. To je důvodem k písni z hluboké a radostné vděčnosti, která charakterizuje i vzájemně spojuje všechny svědky Ježíše Krista.

Od svědků Páně se můžeme mnohému učit, co je pro nás potřebné na cestě následování Krista. Jedním z podstatných projevů je právě vděčnost. Především Bohu patří dík! Jestliže vděčnost prostupovala jejich srdce v časných zápasech, o to více se rozlévá v jejich srdcích ve věčnosti.

Kéž naše lidsky nedokonalé bohoslužby odrážejí alespoň nepatrný odlesk nebeské slávy! Kéž i přes rozmanitost a rozdílnost projevů v jednotlivých církvích naší úcty vůči Bohu je nesena jedním společným hlasem. A především kéž je prostoupena naší hlubokou a radostnou vděčností vůči Bohu. „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi“. Amen.

Písně 33, 114 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.12.2014 11:36 zobrazeno: 2243x