J 17,11–19 "Ježíšova prosba za učedníky "

Kázání – květen 2009, Náchod

Sestry a bratři,

zdravím vás všechny při této slavnosti Husova sboru v Náchodě. Na tuto neděli připadá čtení z Janova evangelia ze 17. kapitoly. Ježíš se před svým odchodem z tohoto světa loučí se svými učedníky a povzbuzuje je mnohými slovy. A v závěru celé jeho řeči k učedníkům zaznívá modlitba. Tato modlitba, která tvoří celou kapitolu, byla nazývána od 16. století „velekněžská“ modlitba. Ježíš se obrací k Bohu Otci a prosí za učedníky. Nejen, že je učí, povzbuzuje, ale on se za své učedníky modlí. Prosí nejen za těch prvních jedenáct apoštolů shromážděných kolem stolu v jeruzalémském večeřadle – Jidáš tam již nebyl. Prosí nejen za všechny učedníky, které oslovil a pozval na svou cestu během svého pozemského působení v tehdejší Palestině a všude, kam přišel. On se modlí za učedníky všech dob a všech míst. V této modlitbě myslí i na nás, i my jsme do ní zahrnuti, když jsme byli osloveni jeho evangeliem.

            Když na nás někdo myslí z blízkých a vnitřně spřízněných lidí, tak nás to posiluje. Například když jsme před nějakou nelehkou situací, máme zvládnout náročný úkol a někdo nám řekne: „Budu na tebe myslet.“ A v případě křesťanů, věřících lidí se posilujeme vzájemnou modlitbou. Tím, že na nás někdo myslí, že se za nás modlí, tak nám to vnitřně dává sílu a situace se stává lehčí. A ze svědectví Písma slyšíme, že tím, kdo na nás myslí stále a modlí se za nás, je Ježíš. I my jsme zahrnuti do jeho modlitby za učedníky všech dob.

            V části modlitby, kterou jsme slyšeli, se velmi často vyskytuje výraz „svět“. Ježíš říká, že již není ve světě, ale učedníci jsou ve světě. Svět v Janově evangeliu je dvojznačný pojem. Na jedné straně podle Bible je svět Bohem stvořený, dobrý, nese odraz dokonalosti svého Tvůrce. Je také Bohem milovaný, jak slyšíme v Janově evangeliu. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (J 3,16). Na druhé straně má svět řadu stinných a temných stránek. Dokonce je řečeno, že „ve zlém leží“ (1 J 5,14). Svět, do kterého jsme se narodili, je jednak místem štěstí, harmonie a pohody, současně je poznamenán lidským neštěstím, bolestí, nevýslovným trápením. Svět, ve kterém žijeme, nabízí tolik možností a současně je světem, který směřuje ke krizi a nejistotě. A přece nepovažuje Ježíš za ideál svého učedníka takového člověka, který žije někde v ústraní či ve svém smyšleném ideálním světě. Říká: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Ježíš sám byl Otcem poslán do světa, žil v dění světa. Právě tam měl osvědčit své poslání. Totéž očekává i od svých učedníků. I oni mají osvědčit své učednictví právě ve světě, tváří v tvář zkouškám, které na nás doléhají. Jsou dva extrémy. Jedním z nich je učedník, který má negativní vztah ke světu. Zavrhuje všechno „světské“. Tím jsou znehodnoceny mnohé dobré Boží dary, které jsou ve světě. Nebo naopak má ke světu věřící člověk takový vztah, že s ním splývá svým smýšlením, životním stylem, takže už není ani poznat, že je křesťan. Ježíš se modlí, aby učedníci byli chráněni od zlého.

            Ježíš dále prosí, aby učedníci byli posvěceni pravdou. „Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda.“ Výraz „pravda“ není dnes příliš populární. Každý má svou pravdu a o ní se snaží přesvědčit druhé. Ježíšova pravda je pravda Boží. Je předávána jeho slovem. Taková pravda posvěcuje, očišťuje, zdokonaluje. Hodnota pravdy byla blízká a srozumitelná těm, kteří začali před desetiletími stavět tento kostel. Vždyť je označen jménem toho, kdo svůj život dal do služby pravdě. A to ne pravdě vlastní, ale pravdě, kterou přijal od Boha, kterou poznal v Ježíši Kristu. Tuto pravdu máme hledat, předávat, zastávat i bránit, jak to vyslovil mistr Jan Hus, podle kterého se tato stavba nazývá Husův sbor. Tato stavba byla vybudována proto, aby zde zaznívalo slovo pravdy. Nejde zde však o stavbu, ale o nás. Kostel bývá považován za zvláštní stavbu, za posvěcený prostor, posvěcené místo. Čím je zvláštní tato stavba? Naše sbory byly stavěny v prostém „prvokřesťanském“ stylu. Ano, je zde zajímavá architektura, čelní obraz s biblickým námětem, znějí tu varhany, hudební nástroje i lidské hlasy. Hudba nabízí velmi povznášející a posvátný prožitek. V tomto sboru se přičiněním bratra faráře rozeznívá často hudba. A tato hudba doprovází slovo. A to ne lidské slovo, ale slovo Boží, slovo od Otce, slovo posvěcující lidská srdce. A tak dnes děkujeme za tento sbor, který vybudovaly předcházející generace věřících. Myslíme na ně i na všechny, kteří sem přicházeli a budou přicházet, aby zde hledali, nalézali a šířili pokoj Kristův, který svět nemůže dát (J 14,27). A děkujeme za všechny, kteří osvědčují svou víru tam venku ve světě. Děkujeme především Ježíši Kristu, který je Pánem nad celým Božím domem (Žd 3,6) i nad tímto domem – náchodským Husovým sborem, kde se můžeme setkávat jako jeho učedníci. Smíme spolehnout, že se i za nás přimlouvá a prosí za nás Otce, aby nás chránil od zlého a posvěcoval pravdou svého slova.

Amen.

Helena Bastlová publikováno: 23.07.2009 03:15 zobrazeno: 3486x