Masarykovo ocenění české reformace při vzniku státu

Článek do Kostnických jisker červen 2018

Vznik novodobého státu před sto lety a jeho dvacetileté rozvíjení násilně přerušené totalitní mocí má zvláštní význam pro církve, které vzešly z reformační tradice. Jsou to církve, hlásící se a navazující na odkaz české reformace, ať již na Jana Husa, církev podobojí nebo Jednotu bratrskou.

Role prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka, který se otevřeně přihlásil k Janu Husovi a k české reformační tradici, je nepřehlédnutelná.

Příklon k české reformační tradici Masaryk osobně vyjádřil přestupem z Římskokatolické církve do reformované evangelické církve, jakkoli ani s ní jeho osobité názory nebyly shodné a vyvolávaly a stále vyvolávají plodnou diskusi. Mnohé Masarykovy myšlenky a jeho etické postoje měly vliv i při formování Církve československé husitské v roce 1920, která by z proudů reformního katolicismu mohla stěží vzniknout v podmínkách Rakousko-Uherska. Tato historická skutečnost se stala od počátku důvodem kladného vztahu této církve k prezidentu Tomáši G. Masarykovi a československému státu. Ani Církev československá husitská se však neobešla bez kritického vyrovnávání se s některými Masarykovými náboženskými pohledy, zejména v otázkách tajemství osoby Ježíše Krista a role církve.

Masaryk se veřejně přihlásil k Janu Husovi, který měl v tehdejším prostředí určovaném naukou a stanovisky římského katolicismu stále přídech nežádoucího kacíře. Masaryk chápal Jana Husa jako osobnost niterně náboženskou, morálně opravdovou, ale viděl ho i jako politickou postavu.  Masarykovy činy a projevy spojené s touto osobností českého reformátora měly svůj zřejmý symbolický charakter. Již jeho vystoupení a přednášky v červnu 1915 v Ženevě a v Curychu měly tento ráz svou vazbou k místům evropské reformace. Ale i při jeho slavném příjezdu do Prahy po skončení 1. světové války a vzniku samostatného státu dne 21. prosince 1918 můžeme tuto symboliku spatřovat. Masaryk po svém příjezdu zamířil nejprve na Staroměstské náměstí v Praze a tam vzdal poctu osobnosti Mistra Jana Husa u jeho pomníku.

Masaryk byl myslitel a filozof, ale i praktický politik. Sílu národa a těch, kteří jej spoluutvářejí, viděl ve vzdělání, v morálních kvalitách, ve vytrvalé a trpělivé nenápadné práci. Ale také v úctě vůči Bohu, zbožnosti a praktické víře. Odmítal násilnou revoluci, ale mluvil o „revoluci hlav a srdcí“. Současně byl realistickým politikem, který věděl, že k budování a ochraně státu je nezbytná armáda. Četl a oceňoval díla Petra Chelčického, ale nebyl pacifista. V tomto smyslu se díval realisticky i na husitské války tak, že jejich smysl byl v jejich obranném charakteru. Proto pluky po bitvě u Zborova získaly názvy nejen po Janu Husovi, ale i po husitských vojevůdcích Janu Žižkovi a Prokopu Velikém.

Masaryk současně dokázal ocenit i mírový evropský program husitského krále Jiřího z Poděbrad. Avšak k husitství přistupoval i kriticky a zejména v umírněném utrakvismu spatřoval cestu kompromisu. Ve svých dílech vyzdvihoval Jednotu bratrskou, v níž spatřoval reformační ideál bratrství a humanity. Zajímal se o Jana Amose Komenského, kterého si cenil jako vychovatele k pravé lidskosti, ale současně nepřehlédl ani jeho politické působení. Komenského proroctví z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské bylo Masarykem i dalšími pochopeno politicky a opakovaně citováno. Masaryk podnikl na začátku první světové války v roce 1914 cestu do Holandska, kde J. A. Komenský jako exulant působil a byl pohřben. Touto poutí chtěl symbolicky vyjádřit, že se přihlašuje ke Komenského protihabsburskému zápasu. Po návratu do vlasti citoval Komenského prorocký výrok ve svém prvním projevu k vládě a poslancům v prosinci roku 1918.

T. G. Masaryk zdůrazňoval, že smysl české reformace je především náboženský, a odmítal nenáboženský liberalismus. Masarykovo přihlášení se k reformaci mělo však nejen náboženské, etické a kulturní motivy, ale i jasný politický zřetel. Právě v reformaci kriticky reagující na církevní hierarchii a politickou monarchii se začal uplatňovat prvek demokratického uspořádání církve a společnosti. Demokracie má svůj zdroj a původ v křesťanském pojetí bratrství a rovnosti před Bohem. Reformace se synodálně-presbyterní správou byla předpokladem pro rozvíjení novodobé demokracie v západní Evropě a ve Spojených státech. A právě husitství bývá považováno za první evropskou reformaci, na niž navázala reformace v dalších evropských zemích. Takto vzniklé náboženství individuálního svědomí se stalo podkladem novověkého myšlení, jež umožnilo politickou demokratickou formu. Masaryk viděl západní demokracii jako určující pro náš novodobý stát – pro jeho vznik a možné rozvíjení v prostoru nové poválečné Evropy. Proto Masaryk zdůrazňoval pro podobu novodobého samostatného státu ideály humanity a demokracie a současně se ve své duchovně-dějinné koncepci českých dějin přiklonil k reformační linii se zřetelem k domácí tradici české reformace.

 Tomáš Butta

Patriarcha Tomáš Butta

Oldřich Nováček publikováno: 31.07.2018 12:31 zobrazeno: 1154x