K 600. jubileu kalicha

Letošní 600. výročí přijímání podobojí nám klade otázky, a to jak historické, tak věroučné, ale i vztahující se k naší osobní víře a zbožnosti.

Otázka historického charakteru zní: Kdo byl na počátku této obnovené praxe přijímání z kalicha laiky v západní církvi? Ukazuje se zřetelně především význam Mistra Jakoubka ze Stříbra, který zdůvodnil tuto praxi Písmem a tradicí a inicioval ji v roce 1414. Nelze však pominout širší souvislosti s prohlubujícím se tehdejším zájmem věřících o svátost oltářní ve středověké zbožnosti, jak je to patrné i ve spise Následování Krista (Imitatio Christi), připisovaném Tomáši Kempenskému. Tehdy se rozvíjel kult Božího těla, kterému byly zasvěcovány oltáře a kaple. Zdůrazňování častého přijímání svátosti, jak se vyskytuje zvláště u Mistra Matěje z Janova, směřovalo k laickému kalichu, pochopenému jako návrat k praxi prvotní církve. Tuto praxi Jakoubkem v Praze zaváděnou viděl Mistr Jan Hus z hlediska autority Bible jako zdůvodněnou a v tomto smyslu se k ní kladně z Kostnice vyslovil. Požadavek přijímání podobojí tvoří podstatnou součást programu husitské reformace, jehož ideovým souhrnem jsou čtyři pražské články. Utrakvismus existující po dobu dvou století jako specifická zemská církev podobojí či husitská se stal svébytnou alternativou mezi římským katolicismem a protestantismem. Zájem badatelů o toto téma se ještě více očekává. Je zvlášť významné pro naši církev, pro naši tradici a spirituální identitu. 

Ke svátosti večeře Páně se váží věroučné otázky, které nás nenechávají ani dnes klidnými. Rozdílný výklad a pojetí této svátosti vedly v církevní historii nejen k nesmiřitelným myšlenkovým zápasům, ale i k faktickým bojům mezi křesťany. V případě večeře Páně nahlížíme na Boží tajemství Kristovy přítomnosti, proto můžeme zdůraznit v přístupu k němu vždy jen určitý aspekt. Podle věrouky naší církve vyjádřené v Základech víry především v otázce č. 322 je kladen důraz na společenství s Kristem a mezi sebou navzájem (koinonický aspekt), na „vlom“ Božího království do naší přítomnosti (eschatologický aspekt) a na zavazující příklad Ježíšovy oběti, která dává sílu ke službě lásky druhým (diakonický aspekt).

Třetí okruh otázek se dotýká nás zcela osobně. Co pro mne konkrétně znamená svátost večeře Páně? Co znamená pro moji víru, pro moji zbožnost a můj život? Jak mnoho toužím po přijímání Ježíše Krista v této svátosti? Jak se na ni připravuji? Jaké jsou podmínky pro to, abych ji mohl přijímat? Naše pojetí večeře Páně je ve srovnání s některými jinými církvemi charakteristické „otevřeností Kristova stolu“. Vyjadřují to výzvy zaznívající v naší Liturgii před přijímáním: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28) a „Pojďte, vše je připraveno“ (L  14,17). V prvním případě se jedná o výrok obsahující myšlenku „obtížení břemeny“, kterými jsou i naše hříchy, selhání a provinění. Přistupujeme ke svátostné hostině Ježíše Krista jako hříšníci odkázáni na jeho nezaslouženou milost. Druhý výrok vynikne v kontextu celého podobenství o pozvání na hostinu, kdy jsou zváni i lidé ze samotného okraje (srov. L 14,21-23). Podmínky k přijímání svátosti večeře Páně jsou víra v Ježíše Krista, křest, touha po Božím odpuštění vyjádřená v pokání a schopnost druhým lidem odpouštět i předsevzetí žít podle řádu přikázání lásky.

Letošní „výročí kalicha“ je pro nás možností uvědomovat si a prožívat jedinečný a nesmírný dar svátosti večeře Páně, a to jak v naší církvi, tak i v ekumenickém rozměru.

Tomáš Butta
patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 03.10.2014 10:35 zobrazeno: 2228x