Mt 5,21-37 Ježíš vykládá tři příkázání Desatera

Kázání v Kapli Domu důstojného stáří v Brně, Maloměřicích – únor 2011

Vážené sestry a vážení bratři,

            v tomto období církevního roku je Ježíš představován jako ten, kdo je mocný ve slovech i činech. Jeho moc a autorita učitele se projevuje v tzv. Kázání na hoře, jak je zapsáno evangelistou Matoušem (5. – 7. kapitola). Slyšeli jsme nejprve jeho osmero blahoslavenství (Mt 5,1-12). Pak následoval jeho výrok o poslání učedníků ve světě, kdy použil obraz soli a světla (Mt 5,13-16). A dnes slyšíme, jak se Ježíš vyjadřuje k Desateru, k Božímu zákonu. Konkrétně se vyslovuje Ježíš ke třem přikázáním „Nezabiješ“, „Nesesmilníš“ a „Nepromluvíš křivě proti svému bližnímu“ či jak je v současném znění Desatera podle ekumenického překladu „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 2016).

            Boží přikázání vedou k životu (Ž 19,8; J 12,50). Jsou směrovkami k pravému a smysluplnému životu (Iz 48,18). Brání tomu, co lidský život ohrožuje a znehodnocuje. Konkrétně tato tři přikázání se staví proti násilí – „Nezabiješ“, proti nevěře „nesesmilníš“ a proti lži „nevydáš křivé svědectví“.

            Přikázání „nezabiješ“ je ochranou života jako posvátného Božího daru. Ale Ježíš svým výkladem míří k srdci člověka, do jeho nitra, do jeho smýšlení a cítění. Porušením tohoto přikázání je již hněv, snižování druhého a jeho zatracování. V tom je patrné stupňování. Vůči druhým můžeme cítit nejprve hněv a zmocní se nás rozčilení. Pak přichází na řadu snižování druhého, ponižování či zesměšňování ho různými ubližujícími slovy. A nakonec nastupuje dokonce zatracení. Druhého zavrhneme, odepíšeme ho, jako by pro nás již vůbec neexistoval. Ale tímto přístupem neubližujeme jen druhému či druhým, ale především sami sobě. Když nás stravuje hněv, zlé myšlenky a špatná slova, tak nás to zbavuje vnitřní radosti a klidu.

            Další přikázání, ke kterému se Ježíš vyjadřuje, se týká nevěry. Přikázání „nesesmilníš“ je ochranou vztahu mezi mužem a ženou, který má být založen na lásce, úctě a důvěře.

            Následující přikázání je ochranou cti. Ale současně znamená ještě mnohem více. Uvádí nás totiž do prostředí soudu, kde se rozhoduje o údělu člověka, o jeho vině a nevině, o svobodě i trestu. Křivý svědek může způsobit druhému značnou újmu a škodu (Př 14,5). Aby se předešlo takovému křivému obvinění a svědectví, byla zavedena přísaha. Přísaha je apelem na člověka, aby říkal pravdu. Přísaha to je pojistka tam, kde si lidé nevěří. Apeluje se na jejich svědomí tím, že si mají uvědomit důležité a významné skutečnosti jako jsou nebe či zemi, posvátný chrám, nebo vlastní život – vlastní hlavu. Ale Ježíš upozorňuje, že jeho učedník žije svůj celý život a každý okamžik před Bohem. Není potřeba tato pojistka – připomínání důležitých a posvátných skutečností. Z úst Ježíšových učedníků má zaznívat jasné slovo „ano, ano“ – „ne, ne“.

            To, co říká Ježíš v kázání na hoře, připadalo vždy lidem jako těžko splnitelný úkol. Připadá to tak i nám, kteří žijeme ve světě násilí, konfliktů, nevěry fyzické i duševní a lží drobných i větších. Připadá nám, že Ježíš stanovil pravidla, ale my nejsme schopni je naplnit. Připadá nám jeho nárok jako příliš strmá skála, na kterou nemůžeme vystoupat, jako vysoká hradba či překážka, kterou nemůžeme sami zdolat. Ale Ježíš jednak sám tato přikázání naplňoval (J 15,10) a pak chce svým učeníkům dávat sílu a moc svého Ducha (Ř 8,9). Nejde totiž o to, že by Ježíš vytvořil nové zákonné předpisy, návod, formální popis, jak přesně a do detailu ve svém životě postupovat, ale jde o živý vztah víry, lásky a naděje vůči němu.

            On se nás chce dotýkat svou nezměrnou láskou, která nás může zbavovat našeho malicherného hněvu, někdy i oprávněného, ale přesto nesprávného (Jk 1,20). Umocňuje nám vidět v druhých lidech jejich hodnotu, když my ji přestáváme spatřovat. Dává nám zakoušet velkorysou milost, kdy jím omilostněni a zbaveni zatracení si nepřejeme ani zatracení těch druhých. Učí nás dívat se na lidi blízké i vzdálené s úctou. Chce nás vybavovat svou moudrostí a odvážností, abychom dokázali mluvit přímo, jasně, bez oklik a vytáček, a přitom druhé nezraňovali. Vždyť, kdo z nás někdy nepodlehl hněvu nebo se neuchýlil alespoň k malé nepatrné lži? Proto tuto Ježíšovu posilu Ducha tolik potřebujeme pro cestu k Božímu království v každém věku. Amen.

Marie Trtíková publikováno: 21.02.2011 11:40 zobrazeno: 3693x