Velikonoční povzbuzení k víře

„Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“

                                               Jan 20,29

Sestry a bratři,

pozdravuji vás v čase velikonočních svátků, kdy nasloucháme v našich sborech, modlitebnách a na dalších místech biblickému poselství o Ježíšově kříži a vzkříšení. Mezi velikonočními příběhy nacházíme i příběh o apoštolu Tomášovi a o jeho setkání se vzkříšeným Ježíšem (J 20,19-29). Může oslovit právě nás, lidi 21. století všelijak pochybující a hledající.

Když byli učedníci po Ježíšově ukřižování v neděli shromážděni v Jeruzalémě, jeden z nich tam chyběl. Byl to Tomáš. Můžeme si klást otázku, proč tento učedník s nimi nebyl. Zřejmě proto, že pro něho byl Ježíš již definitivně mrtvý. Jeho víra byla hluboce otřesena. Pochybnosti jednotlivce se ještě zvětšují se samotou a oddělením se od společenství věřících. Je proto sympatický přístup ostatních učedníků k Tomášovi. Oni si neřekli: „Nepřišel, je to jeho věc. Ztratil víru a odpadl, proto nás už nezajímá a je nám jedno, co je s ním.“ Takto ostatní učedníci neuvažují. Naopak, Tomáš jim není lhostejný. Jdou za ním. Vyhledají ho a vyprávějí mu, že se setkali se  vzkříšeným a živým Ježíšem. Jejich zájem a přesvědčivost na Tomáše zapůsobily. O týden později byla zase neděle. A Tomáš byl opět mezi nimi. Jeho místo již nebylo prázdné. Kolik je dnes takových „nevěřících Tomášů“ - i mezi členy naší církve, za kterými je potřebné zajít, vyhledat je a pozvat. Rozhodně je nesmíme v našich náboženských obcích odepsat. Nevíme totiž, zda právě někdo z těch, kteří z různých důvodů ve víře ochabli a do shromáždění nepřicházejí, se nestane jednou opět Ježíšovým  vyznavačem. Tak tomu bylo i v případě Tomáše.

Tomáš znal pozemského Ježíše. Provázel ho spolu s ostatními učedníky. Tomáš znal i trpícího Ježíše. Viděl zřejmě zpovzdálí, jak velmi Ježíš trpěl, když jeho ruce byly přibíjeny na kříž. Věděl, jak hluboká byla rána v jeho boku, kterou byl probodnut kopím římského vojáka. Neznal však Ježíše vzkříšeného. Ve vzkříšeného Ježíše nemůže věřit. Pochybuje a žádá důkaz.

Vítězný Pán přichází týden po velikonoční neděli opět do společenství jeruzalémské církve, ve kterém již je také Tomáš. Ježíš mu říká: „Přesvědč se, že jsem to já! Jsem živý! Prošel jsem utrpením, hle, zde jsou mé rány. Dotkni se mých ran.“ Vykladači Bible ve starověku se dohadovali o tom, zda se Tomáš skutečně dotkl Ježíše a nebo ne. Ale v každém případě Tomáš Vzkříšeného viděl. Setkal se s ním zvláštním a jedinečným způsobem.

Umělec a náboženský mystik František Bílek se svěřoval svému příteli o svých zvláštních zážitcích. V dopisech v roce 1897 mu psal: „Již pětkrát se mi zjevil Kristus, jednou v předsíni věčného ráje.“ Dodává, že nikdy při tom neměl strach, ale pociťoval štěstí. Někdo může namítnout, že se jedná o bezbřehou fantazii umělce. Umělec přece žije napůl v tomto světě a napůl v jiné realitě – ve svých představách. Ale sochaře Bílka vedla jeho intenzivní vize ke skvělému uměleckému dílu. Své vidění Krista nespočetněkrát umělecky vyjádřil v dřevě stromu nebo v kameni. I v našich sborech a modlitebnách nacházíme zhmotněnou podobu umělcova mystického vidění živého a vítězného Krista.

Ze své pastorační služby si vybavuji tuto zkušenost: V Podkrkonoší v jedné chalupě žila starší žena, která byla hluboce věřící. Navštěvoval jsem ji jako farář. Vyprávěla mi jednou o svém náboženském zážitku. Její tatínek zahynul v první světové válce. Po čase měla zjevení Krista. Viděla ve snu Ježíše, který měl tvář jejího tatínka. Pocítila v tom okamžiku hlubokou radost a pokoj. Tento zážitek jí zůstal hluboko uložen v nitru. O takovém zážitku se nedá příliš veřejně mluvit jako o nějaké senzaci, byla to její osobní zkušenost, která pro ni mnoho znamenala.

Apoštola Tomáše jeho setkání s Ježíšem zcela změnilo. Od pochybností a nedůvěry byl přiveden k víře a vyznání. A to dokonce k vyznání svrchovaného panství a pravého božství Krista (J 20,28). Ale nejedná se jen o vyznání „Pane, Pane“, vždyť to mohou vyznávat ústy i falešní proroci (Mt 7,21-22). Ale Tomáš přijal především poslání k velikému misijnímu úkolu a dílu. Podle tradice se dostal až do Indie, kde hlásal evangelium. Vzkříšený Ježíš přišel tehdy mezi učedníky s výzvou: „Posílám vás. Jako mne poslal můj Otec, tak já posílám vás (J 20,21).“ Oni nezůstali za zavřenými dveřmi, ale šli v jistotě a odhodlání šířit jeho evangelium s vědomím, že vítězný Ježíš je s nimi.

Ale co my? Na čem můžeme založit svou víru? O co my můžeme opřít své poslání jako církev a jako jednotlivci? Vždyť většinou nemáme zvláštní mystické či duchovní zážitky. Právě na tuto otázku odpovídá příběh o Tomášovi, když jej dočteme až do konce. Nakonec Ježíš Tomáše ani moc nechválí. Říká mu: „Že jsi mě viděl, věříš.“ A pro nás dodává: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (J 20,29). Pravá víra není totiž z vidění, ale ze slyšení. V listě Římanům je řečeno podle Bible kralické: „Víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží“ (10,17).

Ať Pán Ježíš Kristus - ukřižovaný a vzkříšený je s námi svým slovem a svátostnou přítomností v našich shromážděních v tomto velikonočním čase. Ať nás povzbuzuje a utvrzuje naši slabou a křehkou víru a dává nám novou sílu a jistotu k naplňování našeho křesťanského poslání.

„Milost vám a pokoj v hojnosti“ (1 Pt 1,2).

Tomáš Butta

bratr patriarcha

Březen L. P. 2010

Helena Bastlová publikováno: 29.03.2010 01:04 zobrazeno: 3875x