K 100. výročí Českého misálu a české vánoční bohoslužby

V překotném tempu pracoval dr. Karel Farský od 27. listopadu roku 1919 na překladech a redakci dvou prvních sešitů „Českého misálu“. Měly být dokončeny a rozeslány do Vánoc, aby podle nich mohly být na mnoha místech naší vlasti slaveny bohoslužby v mateřském jazyce.

 V nehostinné místnosti „U milosrdných“ se Farský při svitu petrolejové lampy věnoval překladu formulářů římského misálu a redakční práci na jeho české verzi, jak o tom napsal v knížce s názvem „Přelom“.  Začátkem prosince roku 1919 bylo zřejmé, že se překladatelské dílo v návaznosti na předcházející podklady podaří dokončit. Misál, respektive jeho první část, se tiskla v nákladu 1500 kusů a asi jedna třetina byla již předem rozebrána členy Klubu reformních kněží. Další objednávky přicházely, když se duchovní o vydání dozvěděli. Spolupracovníci jako A. Procházka, A. Šimšík a M. Zeman pomáhali Farskému rozesílat zásilky tak, aby se dostaly sešity s liturgickými formuláři včas k těm, kteří si je objednali. I když role Farského při přípravě a vydání Českého misálu je nesporná, přesto se jednalo, jak uvádí prof. Pavel Marek, o kolektivní dílo, neboť se na něm podílelo více autorů, jako X. Dvořák, A. Procházka, S. L. Bouška a jiní. Vydavatel s pokorou a sebekritickým hodnocením připojuje k vydání Českého misálu toto vysvětlení: „Doufajíce do posledka, že činitelé povolanější postarají se zavčas o vydání „Českého misálu“, pokročili jsme k tomu dílku svépomocí teprve v poslední čas na základě usnesení schůze z 27. listopadu t. r. Proto nemůže dílko toto vyhovovati požadavkům přísné kritiky ani po stránce vnitřní ani úpravou… Náš účel byl pouze poskytnouti duchovenstvu „Český misál“ pro slavení svátků 1919 vánočních v českém kostele po česku…“ (cit. s. 12).

V článku „Historické Vánoce“ v Právu národa z 15. prosince 1919 je obsažena výzva určená reformním kněžím, aby o Vánocích roku 1919 slavili českou bohoslužbu cestou činu (via facti), a to bez ohledu na církevní zákaz. „Navrhujeme proto, aby o letošních Vánocích každý opravdově reformní kněz, počínaje půlnoční mší svatou, sloužil nejsvětější oběť jazykem českým nebo slovenským… Doufáme, že dříve, nežli dojde čtenářům toto číslo, budou míti před sebou formuláře českých mší. Jsou to výtisky sice prozatímní, ale vysoké ceny historické…“ V článku je dále uveden praktický pokyn: „Již o čtvrté neděli adventní ohlaste z kazatelny lidu české bohoslužby vánoční, poučte je o této velkolepé události a vyžádejte si jeho souhlas.“ Jako argumentace pro tuto oficiálně nedovolenou bohoslužbu v mateřské řeči je nejen často reformními kněžími zdůrazňované cyrilometodějské dědictví, ale přímo je zde v tomto článku odkaz i k autoritě Ježíše Krista. „Náš zákonodárce nejvyšší, Ježíš Kristus, nemluvil k lidu latinsky, ale ve své řeči mateřské. A jistě si nepřeje, aby některá řeč či národ měl v jeho církvi přednost, ale přeje si rovnost všech národů a řečí.“  

Český misál, připravený a vydaný tiskem dr. Karlem Farským, obsahuje „mešní řád“ (ordinarium) a formuláře na „Neděle a svátky“ (proprium). Začíná formuláři na vánoční svátky, které jsou obsahem prvního sešitu z roku 1919. Je to patrné i z obálky, na níž je kresba s lidovým vánočním motivem od umělce Mikoláše Alše. Farského Český misál vychází z tehdy při mši užívaného Římského misálu. K vánočním svátkům se v západní tradici vztahují tři mše – „Půlnoční“ (v noci), „Ranní“ (za svítání) a „Velká“ (ve dne). Jedná se o starořímský zvyk slavení Vánoc, který šířením liturgických knih byl napodobován i jinde. Podle symbolického výkladu se toto trojí slavení vánoční mše vztahuje jednak k narození Spasitele z Marie, druhé pak k narození Ježíše v duších pastýřů a věřících a třetí odkazuje ke zrození Syna z věčného Boha Otce. Toto trojí narození Ježíše Krista vychází z evangelijního čtení ze 2. kapitoly podle Lukáše, jež je čteno při Půlnoční (L 2,1-14) a při Ranní (L 2,15-20), a z prologu Janova evangelia první kapitoly, který se čte na Hod Boží vánoční (J 1,1-14).

Biblická čtení v rámci potridentské římské mše byla výhradně v latině podle znění Vulgáty. Z Vulgáty však byly pořizovány překlady do češtiny, zvláště perikop. Rozšířeným překladem celé Bible do češtiny, užívaným v katolickém prostředí, se stala Bible svatojanská (1888-1889), zatímco v evangelickém prostředí měla své místo v českých a slovenských sborech Bible kralická. Sigismund Bouška, který připravoval překlad české vánoční mše v roce 1919, doporučoval užívat pro biblická novozákonní čtení překlad Jana Ladislava Sýkory. Tento profesor Karlovy univerzity přeložil a vydal pro „soukromou potřebu“ nejprve čtyři evangelia (1904) a později i ostatní spisy Nového zákona – „apoštolář“ (1914).

 V době, kdy Farský pracoval na překladu misálu, existovala již zmíněná česká vánoční zpívaná mše od básníka a kněze Sigismunda Boušky vydaná v roce 1919. Vidíme užití této předlohy na znění některých modliteb v Českém misálu. Například modlitba (oratio) k Půlnoční mši podle S. Boušky zní takto: „Bože, jenž jsi tuto přesvatou noc leskem pravého Světla prosvítiti ráčil, dej, prosíme, abychom radosti tohoto Světla v nebesích zakoušeli, když jsme jeho tajemství na zemi poznali, jež s tebou živo jest a kraluje.“ V Českém misále je tato modlitba takřka shodná (s. 1). Podobně je tomu i u dalších modliteb, ale některé tradiční pojmy a formulace jsou v redakci Farského změněny a nahrazeny jinými výrazy z tehdy užívané řeči, jako je „osvěta“ či „obrození“. Například v Bouškově překladu zní formulace v modlitbě při Ranní mši: „…nové světlo vtěleného Slova tvého…“, a v České misále je: „…nová osvěta vtěleného Slova tvého“ (s. 2). Nebo v závěrečné modlitbě (postcommunio) při mši během dne je v Bouškově překladu tato prosba: „…Uděl nám, prosíme, všemohoucí Bože, aby dnes narozený Spasitel světa, jako jest pro nás původcem božského znovuzrození, tak byl nám i dárcem nesmrtelnosti…“  Ve Farského Českém misále zní tato prosba: „Dovol, prosíme, všemohoucí Bože, aby Spasitel světa tohoto dne zrozený stal se nám dnes původcem svého božského obrození“ (s. 5).  

O půlnoční bohoslužbě zněly česky biblické texty, liturgické zpěvy a modlitby. Také modlitba Páně byla již zařazena v českém jazyce, i když ještě s tradičním mešním katolickým nápěvem (srov. Český misál, s. 9-10). Modlitba Páně s husitským nápěvem poprvé zřejmě znovu zazněla v adventu roku 1917 v kostele v jihočeském Husinci při bohoslužbě, kterou po hudební stránce zajišťoval Josef Pícha. Později se tento zpívaný Otčenáš, známý z Jistebnického kancionálu, dostal v roce 1920 do Českého misálu (s. 129) a v roce 1923 také do Farského liturgie.

Právě vánoční kontext první české bohoslužby a její značný ohlas mezi lidmi není rozhodně náhodný. Existovala zde totiž nejen česká vánoční píseň od dob reformace, ale i novější hudební tvorba, do níž se dostávala postupně čeština. V 18. století někteří čeští učitelé (kantoři) skládali pastorely – skladby s českým textem pro sóla a sbor za doprovodu hudebních nástrojů. V 19. století vznikají pastorální mše s českými texty. Nejznámější i nejoblíbenější se stala Česká mše vánoční od Jana Jakuba Ryby (1765-1815). I když čeština jako bohoslužebný jazyk nebyla tehdy dovolena, přesto tyto hudební prvky národní povahy nebyly zcela důsledně zakazovány. České mše vánoční projevují prostým způsobem vznešenost i radost z vánočního evangelia. Při půlnoční bohoslužbě v roce 1919 nemohly být samozřejmě opomenuty vánoční písně lidu. Tyto rozšířené české vánoční písně zaznívající v kostele také významně dokládají zapojení lidu, který se stává aktivním účastníkem slavení bohoslužby, jak o to usiloval dr. Karel Farský a další reformní kněží.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 22.01.2020 02:05 zobrazeno: 608x