1K 10,13 Podrobování zkouškám a Boží východisko

Kázání u příležitosti vzpomenutí na druhého patriarchu CČSH dr. G. A. Procházku – ve sboru CČSH v Praze 4 - Spořilově – 11. 3. 2007 - T. B.

Sestry a bratři, z 1. listu apoštola Pavla do Korintu slyšíme to, co i nás může velmi povzbuzovat: „Bůh je věrný. Nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
Ve svém životě jsme podrobováni neustále nějakým zkouškám. A ten, kdo zastává určitou funkci v církvi, kdo se spolupodílí rozhodování, je vystaven o to více zkouškám a musí se rozhodovat v různých obtížných situacích. Platí to i o osobnosti druhého patriarchy dr. Gustava Adolfa Procházky, na kterého chceme dnes s vděčností vzpomenout. Narodil se před 135 lety - 11. března 1872 v Kosmonosích u Mladé Boleslavi v chudých poměrech.
Těmi prvními zkouškami, kterými procházel, byly zkoušky ve škole. Studoval na mladoboleslavském gymnáziu, kde maturoval v roce 1891. Následovalo jeho studium teologie na litoměřickém semináři v letech 1891-1895.
Dalšími a to již životními zkouškami a rozhodováním procházel ve své službě jako katolický kněz a farář. Po svém svěcení v roce 1895 působil jako kaplan ve Vysokém nad Jizerou, v Lounech a zejména jako farář v obci Jenišovice u Turnova v kraji Českého ráje. Sloužil mše a kázal v kostele sv. Jiří, v jehož blízkosti jsou náhrobky dávných husitských předků. Byl vlastenecky smýšlejícím knězem a rozhodným zastáncem reformních snah včetně úsilí o zdobrovolnění celibátu podle východní tradice a biblického svědectví. Oženil se s Aurélií Stehlíkovou v roce 1919. Projevil rozhodnost 8. ledna v roce 1920 a stál při zrodu Církve československé, do níž hned 11. ledna vstoupil. Byl blízkým spolupracovníkem dr. Karla Farského.
Nové zkoušky a rozhodování nastávají pro něho v nově se utvářející Církvi československé husitské, v níž byl G. A. Procházka nejprve zvolen a ustanoven biskupem východočeské diecéze se sídlem v Turnově. Po smrti dr. Karla Farského byl zvolen druhým patriarchou. V této službě působil celkem 15 let. Nebylo jistě snadné nastoupit do této služby po takové osobnosti, jakou byl dr. Karel Farský. Navíc se jednalo o dobu hospodářské krize. Ačkoliv byl významnou a váženou osobností, byl vystaven kritice a opozici v církvi, která procházela dobou vnitřních sporů. Po sněmu v roce 1931 se situace zklidnila. Nastal rozvoj sociální práce, na jejíž organizaci se podílela patriarchova manželka Aurélie. V církvi se utvářely mládežové skupiny, náboženské obce stavěly nové sbory, rozvíjí se vzdělávání duchovních, docházelo k významným ekumenickým kontaktům. Naše církev procházela za Procházkova patriarchátu obdobím růstu a rozvíjením celé řady aktivit.
Přišla však další těžká zkouška nejen na patriarchu G. A. Procházku, ale na celý národ. Nad Evropou se stahovala mračna nástupu nacismu a válečného konfliktu. V období protektorátu musel čelit vlivu Německých křesťanů, kteří byli pod vlivem nacistické ideologie. Hrozilo zneužití naší národní církve na způsob církve v Německu. Patriarcha Procházka odmítl jednat s říšským biskupem Müllerem, když navštívil Prahu. Jako vlastenecky smýšlející člověk tuto dobu těžce nesl a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Ve starostech o osud země a své církve zemřel 9. února 1942 ve věku nedožitých sedmdesáti let. Při této bohoslužbě  chceme poděkovat Bohu za jeho život a jeho úsilí, které věnoval Církvi československé husitské. Tato církev se stala duchovním domovem předcházejícím generacím a  je naším duchovním domovem. S touto církví máme nést požehnané a radostné doby, ale i zkoušky, jak to spatřujeme i na osobnosti druhého patriarchy.
Pro tuto neděli je určeno slovo z 1. listu do Korintu, kde Pavel říká křesťanům: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly.“ Co všechno musí člověk ve svém životě vydržet? Do jakých neřešitelných situací jsme někdy postaveni? Co všechno musíme nést i se svou církví? Myslíme si, že jsme již něco vyřešili a zvládli, ale vzápětí přijde zase něco ještě složitějšího, s čím si nevíme dost dobře rady. Člověk si myslí, že už na některé problémy, které přicházejí, nemá dost sil. Připadáme si někdy slabými a bezmocnými. A přece je v člověku skrytá síla. Člověk vydrží víc, než si zpravidla myslí.
Co nám věřícím dodává sílu a co nás posiluje v každém temném okamžiku, je to, že Bůh je věrný. Jak slyšíme v knize Deuteronomium: „Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání“ (7,9). „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“ ( 32,4). Jestliže Bůh se vůči nám prokazuje jako věrný, i my máme být věrnými, pevnými a stálými ve svém vztahu vůči němu. 
To, co slyšíme z 1. listu do Korintu, je slovo do naší situace, v níž se nyní jako církev nacházíme. „Nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko.“  Někdy se nám zdá, že problém, který vznikne a naroste do mohutných rozměrů, nemá řešení. Připadá nám, že některá nepříznivá situace nikdy neskončí a bude trvat stále. Myslíme si, že každé naše rozhodnutí může být jen špatné, žádné dobré řešení se nenajde. My lidé nejsme schopni vidět v některých situacích východisko. Jsme jakoby v bludišti, ze kterého nevede cesta ven. Bůh však zná cestu, on zná východisko. Ukáže se cesta k řešení. Na to smíme spolehnout a v to doufat a o to ve svých modlitbách prosit. Amen.

Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 15.03.2007 03:08 zobrazeno: 5059x