Ž 103,1-11.20-22 Dobrořeč, má duše, Hospodinu

Kázání při songové bohoslužbě v rámci varhanického kurzu – Dobruška 2022

Sestry a bratři,

moje promluva u příležitosti setkání varhaníků a hudebníků vychází z veršů jednoho z žalmů. Vždyť žalmy jsou jak hluboké modlitby, tak i skvělá hudební díla. Žalmy rád čtu, rozjímám nad jejich slovy, verši i obrazy. Rád také poslouchám jejich různá hudební provedení – starší i nová.

Zvolil jsem žalm 103, který je děkovnou písní. Opakuje se v ní refrén: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu“. Začíná vyjádřením vděčných díků jednotlivce a vyústí do chvály celého stvoření, nebes i země (Ž 103, 20-23).

Jak v Bibli kralické, tak v Českém ekumenickém překladu je užito nepříliš dnes běžné slovo „dobrořečit“. Dnes bychom to mohli vyjádřit tak, že o někom kladně mluvíme, s velkým uznáním a oceněním. To bývá většinou při slavnostních a společenských příležitostech, víc než v běžném životě, kdy se projevuje často slovo, které má k dobré řeči hodně daleko. Ale výraz „dobrořečit“, kterým se překládá hebrejské slovo B-R-K, znamená žehnat, ale také chválit a oslavovat. Takto jej překládá básník Viktor Fischl: „Chval, duše má, Hospodina, a nitro mé nechť pěje chválu jeho svatému jménu“. Tato chvála vychází ze srdce, z nitra, doslova „z celého nitra“. I hudba, aby vyzněla ve své plnosti, bohatosti a nádheře, potřebuje srdce, nitro. Možná ani tak není rozhodující, kterému hudebnímu žánru se člověk věnuje, jako to, když do toho dá celou svou bytost. Jestliže to platí o hudbě obecně, o to více to má platit o duchovní hudbě, ať již jde o lidový zpěv věřících při bohoslužbě, tak i v případě provedení náročných hudebních skladeb.

Žalm je nadepsán jako „Davidův“. David dokázal chválit Boha celou svou bytostí, svým nitrem i celým tělem. Svými prsty dotýkajícími se strun, hlasem i pohyby, až se to někomu mohlo zdát přehnané (srov. 2 S 6,14).

V žalmu je uváděno několik důvodů, proč má být Bůh chválen. Zřejmé jsou tři důvody této chvály a oslavy Hospodina - je to dar odpuštění, dar uzdravení a dar vykoupení ze smrti. Bůh je dosvědčován v žalmu jako ten, který „odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí uzdravuje a vykupuje život ze zkázy“. Jde zde o Boží odpuštění, uzdravení a spásu člověka. Jsou to tři podstatné projevy Božího jednání vůči člověku. My si uvědomujeme zpravidla, jak je velká hodnota zdraví. Nemoc člověka velmi omezuje a zbavuje různých životních možností, které má, když je zdravý. Ale i první hodnotu odpuštění člověk potřebuje, aby se nevláčel po cestě života se zátěžemi minulosti, které ho zbavují pokoje a radosti. Přijetí odpuštění v Kristu může mít vliv i na naše zdraví, které se týká nejen těla, duše, ale i našich mezilidských vztahů. Jak odpuštění, tak uzdravení jsou důležité, ale i to třetí – naděje víry na věčný život. Protože život i sebezdravějších lidí směřuje stejně ke svému konci – ke smrti, která k lidskému životu na tomto světě patří. I to připomíná tento žalm v dalších verších, které následují (Ž 103,14).

Možná ne vždy má člověk vnitřní stav, že by chtěl chválit Hospodina. Mnoho zlého a složitého, co se ve světě v přírodě a v lidských životech odehrává, v nás vzbuzuje spíše úzkost a obavy, než aby vyvolávaly radostnou píseň. Možná ani žalmista či David, kterému je žalm připisován, neměl zrovna náladu k písni chvály. Vždyť se nacházel v nejrůznějších těžkých a svízelných situacích, jak je to popsáno ve starozákonních knihách. Proto je důležité, co je v jiném z žalmů uvedeno: „Dobrořečit budu Hospodinu (Bohu) v každém čase“ (Ž 34,2). Nejen, když mám dobrou náladu, ale v každé době – příznivé i méně příznivé. A právě proto je v žalmu připomenuto, že člověk nemá zapomínat, co mu Bůh dobrého prokázal a prokazuje. Zřejmě i David si v těžkých chvílích vybavoval a připomínal, co mu vše Bůh na jeho cestě dobrého učinil. „Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní“ (Ž 103,2). Nemáme na to zapomínat, ale vybavovat si to a připomínat. Člověk na to dobré snadno zapomíná. A to jak na to, co udělali lidé, tak především na dobro, které prokazuje Bůh. V žalmu je to vyjádřeno slovy: „… po celý věk tě sytí dobrem.“ Výraz „sycení dobrem“ se nemusí vztahovat jen na jídlo, i když i to je dar nám daný od Boha, jak to připomíná následující žalm 104, že Bůh dává vyrůstat ze země bylinám a člověk tak ze země získává chléb a vše další, co potřebuje k životu jako pokrm a nápoj (Ž 104,14).

„Sycení dobrem – může být chápáno i jako „sycení dobrou hudbou“. Dobrá hudba sytí naši duši, ne ve smyslu povrchního „konzumování“, ale myslí se tím vnitřní hluboké naplnění. Vaše společenství varhaníků a hudebníků se „sytí“ dobrou hudbou a současně toto duchovní sycení můžete zprostředkovat i druhým. Žalm 103, jako i jiné žalmy, jsou svědectvím o velké chvále Hospodina. V našem nitru – chrámu našeho srdce má být chválen Bůh, ale také ve společenství našich sborů i v ekumenických setkáních křesťanů. Tato chvála slovem, i hudbou se opírá o Boží věrnost a stálost. Neboť v Kristu nám Bůh daroval své odpuštění, uzdravení i pravý nepomíjející život. I my podobně jako David můžeme zpěvem a hudbou vyjadřovat svoji vděčnost. „Dobrořeč, má duše, Hospodinu a celé nitro mé jeho svatému jménu.“ Amen.

Verš před požehnání:

„Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce Hospodin je dárce milosti a slávy. Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit.“

Ž 84,12.6

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 18.08.2022 10:13 zobrazeno: 148x