Smíření v Kristu jako naděje

Promluva při bohoslužbě k 50. výročí sboru Smíření v Rudolfově - říjen 2007 Gn 32,14-22 2K 5,18-20 Mt 5,23-24

Sestry a bratři, tento sbor má ve svém názvu smíření. Poselství o smíření potřebujeme slyšet. Je totiž kolem nás i mezi námi mnoho napětí, nepřátelství a odcizení. Konflikty vzniknou velmi nečekaně a často z velmi drobných a nenápadných příčin. Místo toho, aby se konflikty umenšovaly, tak se naopak vyhrocují. Lidé nedokáží žít navzájem s druhými v harmonických a dobrých vztazích.  Napětí je mezi generacemi. Starší člověk si o mladém myslí: „Nemá dost zkušeností.“ A mladší si naopak říká: „Má zastaralé názory – nebudu se s ním bavit.“ Napětí a nepřátelství panuje mezi lidmi, kteří mají odlišné náboženské přesvědčení nebo náboženské vyznání či z rasových důvodů. Nenávist přeroste snadno v násilný čin, jak o tom slyšíme z televize, z radia, z internetu a z novin. Svět potřebuje smíření, lidé potřebují smíření, my potřebujeme smíření. 
V Bibli máme velký příběh o smíření dvou bratrů Jákoba a Ezaua. Už od narození mezi nimi byla stálá nevraživost. Byli nesmiřitelní nepřátelé od chvíle, kdy Jákob za pomoci své matky Rebeky získal podvodem požehnání od otce Izáka, které mělo patřit prvorozenému Ezauovi. Jejich nepřátelství se vystupňovalo do té míry, že Jákob před rozzuřeným Ezaem musel uprchnout. A prchal před ním hodně daleko. Z domu odešel jen s poutnickou holí. Přesto Bůh ho provázel požehnáním a Jákob po dlouhé době měl početnou rodinu a měl i značný majetek v podobě početných stád. Měl mnoho, ale přece jen nebyl zcela šťastný. V hloubi jeho duše byla rána neusmířeného vztahu se svým bratrem.
Bez smíření a pokoje s druhým člověkem není plnost života, i kdyby člověk získal a měl sebevíc. Na tomto příběhu ze Starého zákona můžeme rozpoznat, jak ke smíření dochází.
         Jednak je důležitý čas.  Potřebný je časový odstup od bolesti konfliktu. Od chvíle, kdy se Jákob a Ezau rozešli, uplynulo mnoho let. Bylo tomu více než dvacet let, kdy se viděli naposled. Časový odstup umožňuje zhodnotit lépe situaci, než když ji člověk bezprostředně prožívá. Jákob byl poučen životem, byl sám oklamán druhým člověkem – Lábanem. Zakusil to, co sám druhému způsobil. Říká se, že čas hojí rány. Jistě je to pravda, ale jen částečná.
         Kdyby Jákob jen čekal a nic nedělal, k žádnému smíření by nedošlo. Smíření je procesem, který vyžaduje aktivitu ze strany člověka. Nestačí jen čekat a myslet si, že čas všechno spraví a že se vztahy samy od sebe zlepší. Na jednání Jákoba vidíme, že jde o postupné smiřování. Když se Jákob blížil k domovu, tak vyslal posly, prostředníky, aby oznámili bratrovi, že se vrací a také aby zjistili, jaká je situace. Bylo jasné, že Ezau nezapomněl. Myšlenky na pomstu byly najednou znovu živé, neboť hněv ho ani po dvaceti letech neopustil. Stačilo by málo, a znovu by vzplanuly nenávratné vášně. Rozhodně, kdyby Jákob přišel a chtěl padnout bratrovi do náručí, tak by to nedopadlo dobře. Smíření či smiřování je proces. Probíhá postupně, ne hned. Jákob vyjádřil svůj počáteční projev náklonnosti darem. Ezau obklopen bojovníky rozčíleně vyhlížel bratra, ale místo bezprostředního setkání dostává dary. V knize Přísloví slyšíme moudrou větu: „Dar otvírá člověku dveře“. Jákob poslal svému bratru stáda zvířat a to opakovaně. Tím Ezaua pomalu přešla zloba. Jde tedy o cestu malých kroků. Cesta k náklonnosti vede přes drobné projevy a nezačíná velkými gesty.
         Ale to, co je na příběhu nejpodstatnější, je, že smíření činí Bůh. On vede lidi ke smíření. Nepřekonatelné nepřátelství přece jen pomíjí. Bratři se setkávají. Ezau spatřil Jákoba. Nebyl to už žádný mladík. Změnil se. Byl unavený a zestárnul. Co všechno si musel za tu dobu prožít. I Ezau zestárnul. Místo hněvu pocítil najednou Ezau ke svému bratru lásku. Navzájem se objali. Bůh způsobil tuto proměnu a v srdcích obou bratří se rozhostil pokoj.
         Smíření není nic snadného. Nemůžeme říci, že bychom byli se všemi lidmi zcela smířeni a oni s námi. Smíření rozhodně není zlhostejnění. Nejde o to se se vším smířit. V podstatě na vše rezignovat.  Smíření je zápas. Kdyby to bylo všechno tak jednoduché, tak by Bůh nemusel posílat svého Syna. Dokázali bychom se smířit sami se sebou a mezi sebou. Ale my to nedokážeme v plnosti a v pravé hloubce. Proto Bůh vyslal svého Syna, aby on nás svým křížem usmířil. My nejsme schopni dosáhnout jen ze své iniciativy pravého smíření. Kristus je tím, kdo zprostředkovává a nabízí nám toto smíření: „To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista.“ Tento sbor už svým názvem vypovídá něco velmi důležitého z biblického poselství. Navzdory všem našim současným zkušenostem a úvahám je v tomto Božím sdělení velká naděje, že z nepřátel se stanou přátelé, z protivníků spolupracovníci a z odcizených lidí ti, kteří jsou si navzájem blízcí a v lidském srdci se místo hněvu rozhostí pokoj. Amen.