Zj 7,9-17 Církev zápasící a vítězná

Promluva k výročí teologa a biskupa F. M. Hníka – Husův sbor Olomouc – duben 2007

Sestry a bratři, při dnešní bohoslužbě chceme být povzbuzeni Božím slovem a současně vděčně připomenout osobnost bratra profesora a biskupa olomoucké diecéze – Františka M. Hníka. Od jeho smrti v dubnu tohoto roku uplynulo 45 let. Byl vzdělaným teologem, politicky angažovaným myslitelem a především biskupem oddaným církvi.
Bratr prof. Hník se vyznačoval šíří své vzdělanosti. Věnoval se studiu filozofie na univerzitě Karlově v Praze a na Masarykové univerzitě v Brně. V roce 1927 dosáhl doktorátu filozofie. Studoval teologii na Husově evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a také ve Spojených státech amerických. Vyučoval na Husově evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl od roku 1936 docentem křesťanské sociální etiky. Přednášel křesťanskou sociologii jako hostující profesor na oxfordské univerzitě v Anglii. V letech 1950-1952 byl prvním děkanem Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze. Napsal celou řadu publikací a nespočet článků. Tento duchovní naší církve patřil ke vzdělancům evropského rozměru. 
 F. M. Hník byl výrazně politicky angažovaný myslitel. Jeho myšlení vycházelo z evangelia a z novodobých humanitních a demokratických zásad. Tuto spojitost vyjádřil ve své knize o demokracii: „Ideály demokratického světa vznikly z duchovního ovzduší, vytvořeného mravním zaměřením evangelia, s jeho důrazem na sociální bratrství celého lidského pokolení“ (Edvard Beneš. Filozof demokracie. Praha 1946, cit. s. 27). Hníkovi byly vlastní Masarykovy ideály humanitní demokracie. „Masarykův zápal pro pravdu, jeho zápas za svobodu z doby první světové války, jeho ideály humanitní demokracie – jaké to byly prameny vody živé, z nichž jsme všichni vážili svou naději ve svobodný zítřek. Pročíst si kteroukoli Masarykovu knihu, zpřítomniti si kterýkoliv jeho projev nebo výrok, jaké to bylo osvěžení a posílení! Celá lživá propaganda Třetí říše se tříštila o pevné kvádry Masarykových mravních zásad“ (F. M. Hník: Pravda vítězí! V: TGM a my. Praha 1946, s. 9). V době druhé světové války se stal se spolupracovníkem exilové vlády v Londýně. Skončila druhá světová válka a přišel rok 1948 a s ním období další totality komunistického režimu. Jako kontrast s pozdějšími Hníkovými spisy z padesátých let působí jeho názory na komunismus z roku 1934 (srov. Duchovní ideály československé církve, 1934, cit. s. 212). V Hníkově myšlení se vždy projevovalo silné sociální a spravedlivé cítění. Přesto nebyl uchráněn tehdejší dobové iluzi, že „socialistická republika může být krokem vpřed ke království Božímu“ (Hník, F. M.: Pravda vítězí! V: TGM a my. Praha 1946, cit. s. 12). Ve skutečnosti se jednalo o jinou podobu totality 20. století. O faktické podobě režimu po roce 1948 vycházejícího z marxistické a ateistické ideologie se mohl F. M. Hník sám bolestným způsobem přesvědčovat.
 Na prof. Hníkovi oceňujeme, že byl biskupem oddaným své církvi. V roce 1955 byl na synodě navržen biskupem olomoucké diecéze a v roce 1956 na diecézním shromáždění zvolen. Stal se tak pátým biskupem této diecéze po Matěji Pavlíkovi – Gorazdovi, dr. Josefu Rostislavu Stejskalovi, dr. Bohumíru Cigánkovi a Františku Sedláčkovi. Jeho působení charakterizuje ve svých vzpomínkách bratr farář Miroslav Spáčil: „Byli jsme obohacováni jeho kázáními, teologickými referáty na okrscích a synodách, srozumitelnými výklady Božího slova v náboženských obcích. Byli jsme podrobováni jeho pastýřské péči, kterou konal při svých vizitačních návštěvách, které nebyly pro něho vždy radostnou záležitostí, protože je konal neohlášeně“ (Dvojí prvenství biskupa F. M. Hníka, strojopis z roku 2005, cit. s. 2). Do jeho nitra dává nahlédnout tato jeho modlitba: „Prosím tě, Otče milosrdenství, abys sílil mou lásku k církvi a probouzel ve mně odpovědnost za její obživení a službu. Dej mi milost, abych nikomu tebe nezastiňoval“ (FMH, 1961). Hníkova láska k církvi, jeho opravdovost a horlivost byly těžce zkoušeny. Ve své funkci byl vystaven psychickému tlaku z strany státní moci, až se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že nemohl již tuto službu vykonávat. Dne 28. dubna 1962 umírá.
 Církev není jen společenským útvarem žijícím v konkrétní dějinné a politické situaci, ale je společenstvím přesahujícím do věčnosti. V knize Zjevení Janovo v 7. kapitole se před námi otevírá pohled víry k církvi vítězné. Jan vidí veliký zástup ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Výrazem toho, že se jedná o církev vítěznou, jsou palmové ratolesti v rukou a bílé oděvy. Zářivě bílý oděv není způsoben vlastní lidskou dokonalostí, ale očištěním krví obětovaného Beránka, omilostněním Pána Ježíše Krista (srov. Iz 1,16). Ti všichni, kteří patří k nespočetnému zástupu církve vítězné, prošli „velkým soužením“. K Boží slávě vede cesta spojená se zápasem a s utrpením. „Velké soužení“ není jen dobou pronásledování křesťanů v počátečním období církve, ale i doba dvojí totality nacistické a komunistické. První biskup olomoucké diecéze Matěj Pavlík – pozdější pravoslavný biskup Gorazd byl popraven jedním totalitním režimem, prof. Hník zemřel vystaven tlaku druhého totalitního režimu. O vnitřních útrapách vypovídá jeho modlitba: „Neprosím tě, věčný Slitovníku, abys mne zbavil starostí, dokud jsem na této zemi, ale abys mi dal jistotu, že tvé milosrdenství je větší nežli všechna nebezpečenství, a tak utěšil mou zoufalou úzkostlivost“ (FMH, 1961).
 Pohled víry na Beránka u Božího trůnu a jeho církev vítěznou nás posiluje ve všech našich zápasech, které s církví své doby musíme podstupovat. Vždyť Bůh své věrné chrání v nebezpečí, potěšuje v úzkosti a skrze obětovaného a vzkříšeného Beránka nás vede ke zdrojům věčného života. Amen. 

                                                                Tomáš Butta patriarcha

Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 03.05.2007 09:42 zobrazeno: 6104x