Machovská jubilea

Když se člověku začnou líhnout jubilea, měl by zpozornět. Přesně to udělal jeden z nás – Petr Fulka – a začal shánět, kam že nás to všechny život rozvál. Nešlo zdaleka o sraz po skončení a jakékoli školy, slavili jsme 50 let od biřmování. Petr nás obeslal a tak jsme se sešli ve sboru, který také jubiloval (jenom s náskokem čtyřiceti let). A tak jsme se z různých míst 28. září sjeli do Machova, abychom pospolu slavili všechna ta výročí. K bohoslužbám přijel bratr biskup Pechanec s manželkou a sloužil je se sestrou farářkou Líbalovou, která zde administruje. Z třinácti někdejších biřmovanců nás bylo devět, kterým to zdraví dovolilo, přišli místní. Jako se i jindy stává, sem tam jsme se museli někdo někomu představit, aby si vzpomněl. Byli jsme tu: Dana, Jiřina, Lada, Jana, Hana, Jirka, Jaromír, Mirek a Petr. Chyběli nám Iva, Olda, Pavel a Honza. Všichni jsme cítili tu změnu: před padesáti lety v okupované vlasti, pár měsíců po Palachově oběti jsme my dospívající hledali v církvi směr pro svůj život. Nyní, už třicet let ve svobodném státě, jsme se my důchodci rozhlíželi po lavicích, kde tehdy sedaly naše rodiny a zaplňovaly sbor, postavený po bouřlivých počátcích církve v tomto zákoutí. A žehnal nám o kus mladší bratr biskup, kterého už potkávají starosti nové doby. Kouzlo nečekaného nás potkalo ještě před společným obědem v proslulé hospůdce U Lidmanů. Před ní bavil svými komickými výstupy děti i dospělé, kteří se v Machovské Lhotě sešli na posvícení, herec, jenž s pramálo prostředky dokázal vykouzlit úsměvy všech. A že je machovské údolí kraj rázovitý, bylo to vzpomínání různé události i na sousedy podáno přímo s uměním vypravěčským a humorem převelikým. Tu radost z pěkného a požehnaného setkání jsme si odnášeli a odváželi do svých domovů. Kéž nám ani v obtížích vyššího věku nepřestane být domovem naše církev a její sbory, ať už teď patříme do kteréhokoli z nich. A kéž v tom machovském odrůstají další děti, které k němu i po letech budou lnout jako k domovskému hnízdu. Jana Wienerová