Rozloučení s Miluškou Havlůjovou

Ve středu 15. června 2022 v požehnaném věku 93 let se uzavřela pozemská pouť bývalé předsedkyně rady starších a svého času i starostky v Rudné u Prahy, politické vězeňkyně z 50. let Milušky Havlůjové. Poslední rozloučení v Husově sboru v Rudné u Prahy vykonala 22. června 2022 farářka Renata Wesleyová, za pozůstalé, přátele a Církev československou husitskou se s Miluškou rozloučil Martin Jindra těmito slovy: Milý Tomáši, milá Renato, zarmoucená rodino, vážení přátelé, přišli jsme se dnes do Husova sboru rozloučit a poděkovat za dar života nám drahé Milušky Havlůjové. V květnu oslavila požehnaných 93 let. Když mi Renata minulý týden volala, že se Miluška ve středu večer v tichosti, pokoji a v prostředí svého domova odebrala k Tomu, který nám ji na svět poslal, oba nás s Renatou napadlo, že ji měl Pán Bůh rád. Konečně už po Miluščině zatčení v roce 1953 v Bartolomějské ulici se jí dal poznat, když v mezní životní chvíli poponesl její kříž, aby na modlitbách překonala pokušení a nepřidala se na stranu nelidskosti. Prožila chvíle, jež zachytil Martin „Magor“ Jirous v jedné ze svých modliteb: O MILOST, PANE BOŽE, PROSÍM, PRO VŠECHNY, PRO NÁS, KTERÉ TVŮJ SYN ZACHRÁNIL SVOJÍ SMRTÍ KŘÍŽE, VOLÁM TĚ VROUCNĚ SKRZE MŘÍŽE. Celý život si tyto okamžiky Miluška pamatovala a vryly se do osudu celé její rodiny. V květnu uplynulo už 10 let, kdy jsme se v tomto sboru loučili s Miluščiným osudovým chlapem, manželem Miroslavem. Lásku v dobrých i těžkých časech si slíbili v červnu 1950. Prožili dvaašedesát let společného manželství, které bylo požehnáno dvěma dětmi. Pokaždé, když jsem přicházel do jejich rodiny, cítil jsem, jakou kotvu a zázemí Miluška a Tomáš s Renatou v tátovi měli. Věděl totiž, že být světlem světa, neznamená oslňovat, ale tiše spolehlivě planout. Jo a vždycky taky u nich doma voněl česnek, který si Miroslav dopřával každý den. Nebeský Otec dal naší milé Milušce zakusit i něco z utrpení svého Syna. Strach o tátu, který se za války zapojil do odboje a musel žít v ilegalitě, modlitby za maminku uvězněnou v Terezíně, dvojí nespravedlivé odsouzení otce po válce, vlastní věznění a odloučení od syna v letech, kdy mámu nejvíc potřeboval, a dalo by se ještě v mnohém pokračovat. Je přirozené, že každý z nás jde raději životem vyloženým květy. Ale životní zastavení, při nichž zůstávají jen trny a hloží, jsou pro nás neméně určující a proměňující. Právě v nich přestáváme být jen vzdálenými pozorovateli života a stáváme se jeho bezprostředními aktéry. A skrze zkušenost nesení vlastního kříže i my můžeme usnadňovat život lidem kolem nás, kteří ztrácejí sílu, odvahu a naději. Miluščin příběh všechny tyto atributy v sobě nesl a mnohé, jak jsem měl sám možnost opakovaně zažít, sílil a inspiroval. A proto člověk, který usiluje o naplnění svého poslání starat se o rozjitřený svět a obnovovat v něm pramen lidství, nikdy nezemře, protože hrob není posledním slovem z nebes. Dovolte mi ještě malou osobní doušku závěrem. Když Miluška Havlůjová opouštěla ve středu večer tento svět, přilétla na parapet našeho bytu bílá holubice s hnědým nadýchaným límcem. Připomínám, že Miluška byla krátce na začátku 50. let též modelkou. Nikdy předtím jsme takovou holubici u nás neviděli. První si jí všimla devítiletá Andělka. Holubice seděla na stejném místě tiše a klidně několik hodin, přestože ji naše čtyři děti stále okukovaly a rozptylovaly. Odletěla až po půlnoci. A tak když jsem se dozvěděl, že Miluška odešla právě toho večera, vybavil se mi její příjezd na Andělčiny křtiny do Příbrami a vnímal jsem celé to tajemné setkání jako znamení a poslední rozloučení. Tak dobrý let, Miluško, už jsi jistě mezi svými v teplé Boží náruči. AMEN. Martin Jindra