Pietní setkání v Mauthausenu - říjen 2018

V 8:30 hodin 24. října 1942 započala v Mauthausen největší poprava Čechů v historii koncentračního tábora. Každé dvě minuty stékala po červeně natřené podlaze podzemního bunkru krev dalšího ze zavražděných. U pomyslného výškoměru bylo do 17:42 hodin ranou do týla popraveno 262 obětí, vlastenců, nejbližších podporovatelů a příbuzných sedmi statečných parašutistů odhalených v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kteří bezezbytku naplnili složenou vojenskou přísahu. Již několik let mne organizátoři říjnového pietního setkání v Mauthausenu J. Čvančara, V. Šustek a V. Janík zvou k uctění památky československých obětí protinacistického odboje. Vzpomínkové akty se v Mauthausenu konají od roku 2008, kdy v den říjnové popravy přijelo do tábora uctít památku věrných zesnulých (článek shodou okolností píši 2. listopadu) prvních asi 15 lidí. Letos se nás shromáždilo k 150 od studentů až po seniory včetně rodin mauthausenských vězňů, z nichž někteří místo nacistického barbarství navštěvují každoročně. Celý den nás zkrápěl déšť – místy i se sněhem, právě jako onoho osudného 24. října 1942. Vlasta Janík se mi svěřil, že je tomu rád. Rozuměl jsem mu… Po příchodu do koncentračního tábora se nám dostalo pocty, neboť nás osobně přivítali člen rakouského mauthausenského výboru Albert Langanke a současný prezident Mezinárodního mauthausenského výboru Guy Dockendorf. Dalších několik hodin jsme prožili při komentované prohlídce. Naším zasvěceným průvodcem byl Vlastislav Janík, člen Mezinárodního mauthausenského komitétu a spoluautor knihy Mauthausen – konečná stanice. Od samých počátků v sobě měla pietní vzpomínková akce zakomponován duchovní rozměr, proto každoročně do Mauthausenu přijížděl též kněz, který v táborové kapli sloužil pobožnost. Poslední tři roky se Božích služeb ujímá policejní jáhen Jiří Ignác Laňka. Bohoslužby mají ekumenický ráz, vždyť mezi zavražděnými odbojáři najdeme velké množství křesťanů napříč konfesemi. Při závěrečné vzpomínce na oběti tak zazněla například i jména Aloise a Vlastimila Moravcových, kteří patřili k živým údům žižkovské náboženské obce. Drážní inspektor Alois Moravec byl dokonce v době svého zatčení náhradníkem rady starších. Celá rodina Moravcových patřila k nejbližším a nejobětavějším podporovatelům „pražských“ parašutistů. Bez jejich pomoci by útok na R. Heydricha nebylo vůbec možné uskutečnit. V koncentračním táboře Mauthausen bylo zavražděno odhadem přes osm tisíc Čechů a Slováků. Když jsme procházeli táborovou koupelnou, nemohl jsem si nevzpomenout na bratra faráře Rudolfa Babulu. Po celodenním stání bez jídla a pití před politickým oddělením, které bylo doprovázeno bitím od příslušníků SS, prožil společně se spoluvězni z transportu „KL 3“ poslední noc z 9. na 10. dubna 1945 právě v prostorách koupelny. Druhý den bylo všech 217 osob, z toho 35 žen usmrceno. Jejich těla byla spálena v novém krematoriu, které bylo ten den uvedeno do provozu. Chceme-li být církví Kristovou a má-li naše víra stát na pevných základech, neobejdeme se bez obětí. Obětavost je přilnutím ke Kristu. V koncentračním táboře Mauthausen si tento aktivní princip života můžeme velice zřetelně uvědomit. I za to patří organizátorům náš dík. Martin Jindra