Návrat mladého prince

Návrat mladého prince (Premiéra se uskuteční 15. 11. ve Vršovickém divadle Mana, předpremiéra 11. 11. v Paláci Akropolis v rámci podzimní části festivalu Integrace slunce.) Ojedinělý divadelní projekt, který se snaží prostřednictvím mladých lidí s Downovým syndromem a jejich neokázalým vystupováním na jevišti vyjádřit důležité humánní myšlenky s nadčasovým poselstvím. Svou bezprostřední a bezelstnou existencí dávají oni sami těmto myšlenkám nový rozměr a potvrzují jejich pravdivost. Divadelní představení „Návrat mladého prince“ bylo vytvořené na základě stejnojmenné knižní předlohy argentinského spisovatele Alejandra Guillerma Roemmerse. Kniha, stejně tak jako autor, je u nás poněkud neznámá přesto, že se jedná o velmi uznávaného a oceňovaného autora a dílo, které vyšlo již ve více než patnácti jazycích a zemích světa ( v ČR v r. 2012 vydal Garamond). Roemmers je autorem básnických sbírek, za něž dostal například v r. 2008 cenu španělského PEN klubu a v r.2009 cenu Miguela Hernandeze za básnickou tvorbu. Sdružení argentinských spisovatelů ho jmenovalo Velvyslancem argentinské literatury. Je také místopředsedou a čestným předsedou Amerického básnického svazu. Jeho dílo „Návrat mladého prince“ je inspirováno knihou slavnějšího Antoine de Saint-Exupéryho a volně na něj navazuje. Stejně jako malý princ i Roemmersův mladý princ přichází na Zemi, aby zde postupně objevoval hodnoty, které jsou základem civilizovaného lidského společenství, tj. lásku, přátelství, vztah k rodině, společnosti, přírodě. U Roemmersova hrdiny rozeznáváme nejen jeho věkový, ale také myšlenkový a časový posun. Nejen, že je starší a tudíž i hloubavější, ale také jeho návrat je aktuálnější, proto při svém putování naráží mnohem víc na současné problémy. A je úplně jedno, že se odehrávají ve vzdálené Patagonii, kam autor umístil děj svého příběhu. Během cesty téměř opuštěnou horskou krajinou najde řidič při okraji silnice spícího chlapce. Postupně se snaží zjistit kdo je, kde se vzal na tak odlehlém místě a proč se vlastně na Zem vrátil. Trpělivě odpovídá na jeho zvídavé otázky, na které, jak později zjistí, zná chlapec již dávno správné odpovědi. Pochopí, že díky jeho zvídavosti poznává lépe své okolí i sám sebe. Hra Návrat mladého prince je o lásce a pochopení, o tom, jak těžké je uchovat si až do dospělosti dětskou nevinnost. Oslovuje nejen mladou generaci, ale i dospělé, kteří již zapomněli, v čem spočívá pravé štěstí a smysl života. V roce 2009 nastudovala režisérka Olga Strusková s hercem Janem Zadražilem a dětmi s Downovým syndromem z celé ČR představení "Chlapec z planety D.S.", které vzniklo na motivy knihy Malý princ a setkalo se s nečekaným úspěchem a řadou repríz. Nastudováním a uvedením divadelního představení „Návrat mladého prince“ chce znovu propojit svět lidí s D. S. se světem tzv. majoritní společnosti. „Zapojením mladých lidí s D.S. do projektu se snažím rozvinout jejich potenciál neverbálních vyjadřovacích schopností a ukázat tak většinové společnosti, že i oni jsou schopni prostřednictvím umění snadněji komunikovat s okolním světem. Společná práce s profesionály jim pomáhá rozvíjet nejen komunikační schopnosti, ale vede je k lepšímu sebepoznání a vzájemné úctě. Domnívám se, že takovéto pojetí divadelního zpracování odpovídá přesně obsahové náplni Roemmersova humanistického díla, a že bude obohacením české divadelní scény o nový interpretační prvek. Jsem ráda, že pozvání ke spolupráci na tomto projektu přijal po několika letech opět Jan Potměšil, který se pro tyto mladé lidi stal nejen rádcem, ale i kamarádem, stejně tak jako dosud méně známý začínající herec Jiří Roskot. Jeho velmi blízký kontakt a bezprostřední, velice empatická komunikace s mladými herci s Downovým syndromem mě přesvědčila v názoru, že když se jim dá šance ukázat, co v nich je, dovedou to ocenit a snaží se, jak nejlépe mohou. Prostřednictvím společné práce na jevišti jsem mohla také pozorovat jejich osobnostní růst a v několika případech i nabývání sebejistoty. Ať už je výsledek našeho společného snažení hodnocen jakkoliv, mě osobně stálo toto divadelní dobrodružství za opětovně vynaloženou námahu.“ Olga Strusková, režisérka „Vršovické divadlo MANA hodlá Návratem mladého prince pokračovat v dosud zavedené dramaturgii, tj. v uvádění kvalitních textů s výrazným duchovním přesahem a šíření humanistických myšlenek. Prostřednictvím divadelního umění působit pozitivně na dospělé i mladší publikum a oslovovat je ve svém domácím prostředí odpovídajícím komorním způsobem s důrazem na silný osobní prožitek.“ David Frýdl, dramaturg a šéf divadla Představení vzniklo jako koprodukce Vršovického divadla Mana a Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, z.s. za podpory Státního fondu kultury ČR, MHMP Praha, NČLF, Nadace KPMG, NŽÚ, SUKUS, o.s,. Centrum Mana, z.s. a Církve československé husitské. Premiéra se uskuteční 15. 11. ve Vršovickém divadle Mana, předpremiéra 11. 11. v Paláci Akropolis v rámci podzimní části festivalu Integrace slunce. Hrají: Jan Potměšil, Jiří Roskot a mladí lidé s Downovým syndromem. Překlad Ondřej Nekola, dramaturgie David Frýdl, výtvarník scény Martin Vlček, kostýmy Květa Šindelářová, hudba Swetja, pohybová spolupráce Lída Jánská, produkce Vlasta Rydlová, asistentky Radka Dvořáková, Jarka Tesková a Anděla Bednářová, manažerka projektu Lenka Kratochvílová, scénická úprava a režie Olga Strusková. Vršovické divadlo Mana v Husově sboru ve Vršovicích, Moskevská ulice 967/34, Praha 10 Ideový profil divadla Vršovické divadlo Mana (VDM) je divadlem duchovní obnovy. K umění přistupuje jako k potravě pro duši a věnuje se tedy převážně dramatu otevírajícímu cesty ke kořenům evropské kultury. Obrací se k textům, v nichž se zrcadlí antické, židovské, křesťanské a humanistické tradice. Zaměřuje se na člověka v dramatické situaci, který volí své jednání na základě vztahu k odpovědnosti. Za základní princip odpovědné lidské existence považuje starost o duši a neustále obnovovaný pokus o život v pravdě. Přeje si být živým a vnímavým společenstvím založeným na vzájemném dialogickém vztahu herce a diváka. Představení vnímá jako bezprostřední událost a společnou transcendentální zkušenost. VDM chce být místem duchoví obnovy, kde si člověk klade otázku, jak být sám sebou, jak žít. VDM je chudým divadlem a školou dramatického umění. Vzdává se vnější okázalosti a soustředí se na bezprostřední herecké jednání. Přijímá každého v jeho jedinečnosti a usiluje o vytváření atmosféry důvěry, která herci umožňuje cele se otevřít. Zkoušky i představení jsou vnímány jako proces poznávání. Herec svým jednáním, tělem a hlasem průběžně zkoumá situaci, postavu i sebe samého a podává o tom svědectví. Vytváří si přitom vlastní psychoanalytický jazyk zvuků a gest, který mu pomáhá poznat a odhalit, co se skrývá za každodenní maskou. Usiluje o překročení všech hranic, které rozdělují lidskou osobnost a směřuje k sjednocení ducha, duše a těla. Historie divadla Vršovické divadlo MANA v budově Husově sboru ve Vršovicích na Moskevské třídě (dříve Palackého) čp. 967 navazuje na bohatou tradici Jiráskova divadla ve Vršovicích, které zde působilo od roku 1931. Historie divadelního sálu v budově husitského kostela ve Vršovicích se datuje od doby postavení tohoto chrámu v roce 1930. Husův sbor ve Vršovicích projektovaný Karlem Truksou je významným architektonickým dokladem českého konstruktivismu s funkcionalistickými prvky. Budova Husova sboru je pojata formou tzv. individualistické moderny. Na koncepci věže Husova sboru ve Vršovicích se podílel nestor českého kubismu arch. Pavel Janák. Někdy bývá tato stavba uváděna jako jedna z prvních v Praze, na kterých byla použita technologie předpjatého betonu. I díky tomu byl Husův sbor ve Vršovicích postaven karlínskou firmou Stavitelství Nekvasil v rekordním čase devíti měsíců. Jeho součástí je od počátku i velkoryse koncipovaný prostor divadelního sálu pro maximální počet 294 sedících diváků. Sál kromě dvou galerií a prostoru pro orchestr zahrnoval i poměrně rozsáhlé zázemí pro technický provoz, zkušebny, šatny, maskérny a kanceláře administrativy divadla. Jiráskovo divadlo fungovalo až do roku 1965. Jeho prvním ředitelem byl ve 30. letech 20. století Drahoš Želenský (1896-1959), který se svým otcem Karlem (1865-1935) patřili do známého českého hereckého rodu. Drahoš Želenský v letech 1953-1958 řediteloval Národnímu divadlu v Praze. Počátky jeho ředitelského působení jsou přitom spjaty také s divadelní scénou ve Vršovicích. Ta se později, též vzhledem k dobovým politickým a společenským poměrům, proměnila na ochotnickou scénu. Na plakátech z třicátých let 20. století je Jiráskovo divadlo ve Vršovicích uváděno jako „nejlevnější lidové divadlo v Praze.“ Pojila se v něm scéna jak profesionální, tak amatérská. Po Karlu Želenském působil v Jiráskově divadle jako jeho ředitel krátký čas také Josef Burda (1883-1964), známý český herec a podnikatel vlastnící jednu z posledních hereckých kočovných společností. V době válečné okupace fungoval divadelní sál též jako kino s názvem Bio Helios. Dlouhá léta zde hrála ochotnická skupina Bozděch (založena ve Vršovicích v roce 1892), ale i jiní. Za doby působení spolku Bozděch se zdejší scéna etablovala jako „laboratoř“ amatérského divadla v Praze. Divadlo, třebaže poskytovalo prostor amatérským hercům, fungovalo s parametry profesionálně vedené scény. Hrací doby zahrnovaly produkci až třikrát týdně pro dospělé v pracovních dnech i o víkendech, nedělní představení pro děti. S touto scénou je spojena celá řada jmen významných činitelů na poli amatérského divadla (Felix Buřil, Karel Kestner ad.). Celá řada hereckých osobností zde působících se později profesionalizovala (Miriam Kantorková, Viktor Maurer, Jiří Havel ad.). Definitivní zákaz provozování divadla v Husově sboru přišel v roce 1965. Spjatost divadla s chrámovou budovou byla nadále v tehdejším režimu neudržitelná. Na více než čtyři desetiletí tak tento prostor ztratil své původní poslání. Od roku 2004 bylo záměrem majitele objektu, kterým je Náboženská obec Církve československé husitské v Praze 10-Vršovice, vrátit prostor někdejšího divadla v Husově sboru jeho původnímu účelu. Postupně bylo vypracováno několik architektonických studií obnovy a posléze i podrobné zaměření stávajícího stavu unikátního prostoru, který více než čtyřicet let chátral. Na základě projektové dokumentace, na které se podílel herec a architekt David Vávra, bylo posléze přistoupeno k celkové revitalizaci divadla. Samotná obnova byla rozdělena do několika etap. V první z nich bylo znovu zprovozněno někdejší technické zázemí divadla, kde od roku 2009 vznikl bezbariérový prostor budoucího Divadelního studia MANA. Na to navázala následná druhá etapa, během které byl v letech 2010 až 2013 revitalizován celý divadelní sál včetně prostoru pod jevištěm, kde jsou umístěny šatny herců a fundus divadla. Třetí etapa zahrnovala znovu zprovoznění hlavního vstupu do divadla z rohu ulic Moskevská a Na Kovárně. Ta byla dokončena na jaře 2014 a celé divadlo tak bylo znovu uvedeno do úplného provozu.

zpět na kalendář