Obyčejné vzpomínky?

Historické mezníky, a k nim události nejstrašnější války v dějinách lidstva bezesporu patří, je nutné si stále oživovat. Přitom je důležité mít na paměti fakt, že rodiče dnešních dětí a mládeže již (chválabohu!) tyto hrůzy nezažili, což je výrazným předělem v naší společnosti. Nemůžeme tedy ani čekat, že zástupci mladé generace půjdou pokládat květiny a věnce k pomníkům padlých. To není potřeba! Zapotřebí je ovšem rozumně předávat dospívajícím zkušenosti. A právě tenhle vývoj můžeme my, starší zkusit alespoň z části nenásilně ovlivňovat. Například takovou formou, jakou zvolili v blížícím se závěru školního roku na Základní škole Přemyslovců v Lounech, když pozvali na besedu sestru Jiřinu Honsovou, dvaadevadesátiletou rodačku z Kamenice u Jičína a dosud aktivní členku NO CČSH v Lounech. Ta navštívila "třeťáčky" z prvního stupně, aby jim přiblížila dobu končící první republiky, protektorátu i prvních měsíců znovunabyté a tolik očekávané svobody. Poutavé příběhy z venkovské samoty v Českém ráji, kde rodina ukrývala Angličany a Rusy, kde zažila pád sestřeleného letadla i chaotický útěk německých vojáků v úplném závěru války, držely malé posluchače v napětí po celou dobu. Není divu, že po takovémto vyprávění padalo velké množství rozličných dotazů nejen od dětí, ale i od přítomných paní učitelek. Završením celého dopoledního setkání a zároveň i důkazem všeho řečeného se stala četba z "památníčku", kam svůj vděk (i stesk po domově) "Jiřince" vepsali a nakreslili spojenečtí vojáci. I tak se dá bez patosu a frází přiblížit novodobá historie našeho národa. -vah-